This seminar initially intended to focus on selected passages from Hegel's History of Philosophy, particularly his preface to the lecture on the history of philosophy from 1816. Due to the recent publication of the Czech translation of Patočka's work "Europe and the Post-European Era" (originally German: "Europa und Nach-Europa"), the seminar has shifted to a confrontation of Hegel's and Patočka's approaches to the theme of "reason in history." Patočka's "The Heretical Essays" will also be consulted, particularly the essays on the beginning and meaning of history. The goal is not merely to recapitulate the past, but primarily to highlight ideas with current applicability and to critically assess them. The first part of the seminar analyzed Hegel's Heidelberg preface from 1816, written in the period after the Napoleonic Wars and the formation of the Holy Alliance. Hegel describes the "distress of the times" diverting attention from higher spiritual life to practical concerns. The preface expresses hope for the spirit's return to itself and the establishment of its "special realm" of truth and eternity. This contemporary mood will be compared to the feelings following the collapse of the communist empire, serving as inspiration for reflecting on current events.
Hegel, Patočka [FF UK] [1992]
Seminar (Hegel, Patocka) – FF 1992–93 (podzim)
1.01
Původně jsem měl v úmyslu číst v semináři vybrané partie z Hegelových textů o filosofii dějin, jak byly vybrány Johannem Hoffmeisterem ve svazek, jím nazvaný „Vernunft in der Geschichte“. Seminář měl být veden v jistém obsahovém vztahu k přednášce, rovněž podle tohoto vzoru nazvané, ale míněné systematicky a nikoliv historicky. Naším problémem v přednášce i v semináři mělo být téma, nikoliv osoba a dílo myslitele. Nyní se o prázdninách přihodilo něco, čeho se můžeme přidržet stejným právem jako zmíněného svazku Hegelových textů: vyšel překlad Patočkova původně německy psaného spisku „Europa und Nach-Europa“ pod názvem nepatrně odchylným, „Evropa a doba poevropská“. Rozhodl jsem se proto v některých případech konfrontovat v některých bodech či momentech dvojí různý přístup k tomu, o čem budeme spolu uvažovat jako o „rozumu v dějinách“. Přibereme si k tomu také Kacířské eseje, zejména esej druhou a třetí, o počátku a smyslu dějin. Nebudeme se ovšem především vracet k minulosti, hlavně nikoliv k dávné minulosti, a pokusíme se exponovat zejména takové myšlenky, které dovolují vskutku aktuální aplikaci. A nicm nebudeme prostě polykat, nýbrž posuzovat, někdy zajisté i ze zřetelné distance a kriticky.
1.02
Dnes bude naším textem a tedy základem úvah heidelberská předmluva, kterou Hegel pronesl 28. října 1816, a to v rámci přednášek o dějinách filosofie, nikoliv tedy o filosofii dějin. Hegel tuto slavnou předmluvu koncipoval asi 16 měsíců po porážce Napoleonově u Waterloo, a pronesl ji 13 měsíců po ustavení tzv. Svaté Aliance a necelý rok po uzavření druhého míru pařížského Nejen v Německu, ale po celé Evropě panovala nálada, kterou bych na základě textu Hegelovy přednášky chtěl srovnat s náladou, která jednak panovala v době, kdy Patočka koncipoval své Kacířské eseje a německy také svou Evropu a post-Evropu, jednak po neválečné, tedy jakési pseudo-mírové porážce komunistického impéria a po rozpadu jeho kryptokoloniální říše. Srovnání dvou dob, dvojího dějinného zlomu a zejména srovnání dvojí filosofické reflexe právě se odehrávších a ještě odehrávajících událostí nám bude inspirací, abychom se pokusili o podobnou reflexi dění spoučasného, které se teprve historií stává a stane.
1.03
Čtení textu předmluvy z 28. 10. 1816. – „Die Not der Zeit“ – 1. nouze doby tak podtrhla důležitost drobných starostí obecného všedního života, 2. velké zájmy skutečnosti a boje o ni zabraly všechny schopnosti a síly ducha i jeho vnější prostředky. Důsledek: nezbylo dost volnosti pro vyšší vnitřní život, pro ryzejší duchovnost, a i lepší povahy byly tím strženy a zčásti obětovány (7). Nyní vyzývá Hegel pozdravit společně jitřenku nové doby (8), kdy duch, dosud strhovaný na venek, obrátí se do svého nitra, tj. vrátí se k sobě, ustaví svou zvláštní říši toho, co je pravdivé, věčné a božské, co je nejvyšší (8).