This document explores the paradox of life's mortality. At the most fundamental level, cells can divide and continue to exist without dying. Even reproduction, which may involve cell fusion, does not necessarily lead to demise. Yet, the evolutionary process that has led to more complex organisms is inextricably linked to death. Death, initially seen as an unfortunate accident, has become an integral part of life, a tool that life has harnessed to achieve higher and more perfect forms. Much like fire became a tool for humanity, death has become a servant to life, enabling its progress and development through constant cycles of demise and renewal, which is crucial for the dynamism and adaptation of living systems.
[Smysl smrti] [1998]
Není tomu tak dávno, co se lékaři a biologové dostali na stopu dost pozoruhodnému fenoménu: život není nutně a ze své podstaty, svým nejbytostnějším určením smrtelný. Vlastně už dlouho víme, že živá bytost na nejnižších úrovních může být v důsledku nějakého vnějšího zásahu usmrcena, ale pokud k tomu nedojde, živá buňka se rozdělí ve dvě a žije dál. Je dokonce možné, že i po vynálezu primitivní pohlavnosti může dojít ke splynutí dvou buněk resp. jejich částí – a život jde dál, aniž by někde zůstala nějaká mrtvola. A přece ten obrovský vývojový proces, který vedl nejen stále dál, ale co možná také vždy výš, k stále komplikovanějším organismům a k celé té fantastické bohatosti živých tvorů, je nerozlučně spjat se smrtí, a to nikoliv jako se svým odvěkým nepřítelem, nýbrž jako s něčím, co původně znamenalo nešťastnu náhodu, ale co bylo později zabudováno do života jako jeho integrální a nadále neodlučitelná součást a složka. Dá se to vyjádřit tak, že život zapřáhl smrt do své káry, že z ní učinil prostředek svého spění za vyšším a dokonalejším. Smrt se stala významným, ale také nebezpečným nástrojem a přímo služkou života – dost podobně, jako se mnohem pozděšji oheň stal významným, i když také nebezpečným nástrojem a sluhou člověka.