This text addresses the question of the meaning of history and philosophy. It argues that even though philosophy arose historically and might not have arisen, this does not imply that history itself cannot have its own meaning. This meaning is not merely imposed retroactively by philosophy but can be discovered even in times before its existence. Similarly, the fact that something arises non-necessaril does not negate the presence of its own 'logos' or purpose. On the contrary, a new emergence can bring new perspectives. Philosophy, which is not a finished reality, always relates to something it lacks – originally wisdom, and today more likely truth. The pursuit and service of truth are not a preceding condition but begin concurrently with philosophy and possess a regulative nature, guiding, leading, and attracting.
9. 9. 2007
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
To, že filozofie vznikla historicky a že právě jakožto každá historická skutečnost nebo událost také mohla nevzniknout, ještě neznamená, že historie sama nemůže mít nějaký smysl. A to nejenom smysl, který tam vnáší filozofie dodatečně, nýbrž který tam může objevovat ještě v době, kdy filozofie nevznikla.
Také platí, že vlastně to, že něco vznikne nikoli nutně – to je, že to není produkt předcházejících stavů – ještě neznamená, že to nemusí mít svůj vlastní logos. Že právě ten nový vznik s sebou nepřináší také nové perspektivy co do smyslu, které by se neotevřely, kdyby k tomu nedošlo.
Prostě a dobře, to, že filozofie nemusela vzniknout, že vlastně vznikla v Řecku z nějakých kořenů, které předcházely, ale které rozhodně nevedly k tomu vzniku – také k tomu vzniku nemuselo dojít, i když jinak všechno mohlo zůstat stejné – tak to neznamená, že ta filozofie, která začíná, že se nemusí, nebo nemůže dokonce, a nemusí spravovat nějakým novým logem, novým smyslem.
Neboť filozofie sama, to není skutečnost hotová, nýbrž to je vždycky něco, co se k něčemu vztahuje. To už je dávno v souvislosti s prvními filozofy rozpoznáno, že filozofie je vždycky vztažena k něčemu, co nemá. Původně se v Řecku mělo za to, že to, co nemá, je moudrost. Takže tedy jenom se k moudrosti vztahuje, že po ní touží, že moudrost miluje, ale dneska bychom spíše řekli, že jde o pravdu.
A vztahovat se k pravdě, pokoušet se jaksi se dát do služeb pravdy, to není něco, co předchází té filozofii, nýbrž co se objevuje zároveň s ní a co má v sobě jakousi povahu, řekli bychom regulativní, nebo povahu něčeho, co vede a nese a co k sobě přitahuje a tak podobně.