This text presents a critical reflection on Husserl's conception of phenomenology, specifically focusing on the second volume of his Erste Philosophie. The author raises fundamental objections to two pillars of Husserl's approach. The first is the demand for a radical new beginning (Neuanfang) in the Cartesian sense. The author argues that initial starting points are not decisive for philosophy, as genuine philosophical thinking is capable of constant self-revision and can reach truthful insights even from flawed premises. The second area of critique is Husserl's requirement for absolutely justified knowledge. According to the author, the essence of philosophy lies in thought experiments, tentative exploration, and an openness to revising its own conclusions. The demand for absolute infallibility and definitive knowledge is rejected as unphilosophical. Philosophy must always be prepared to re-evaluate its methods and results, which directly contradicts Husserl's ideal of a rigorous science built upon unshakable foundations.
[strojový, neredigovaný přepis – model Gemini Pro 3 preview]
Poznámky doplňující k textu začínajícímu na straně 251 k druhému dílu Husserlovy Erste Philosophie. Námitky proti Husserlově koncepci fenomenologie mám v několika základních bodech. Jedním z nich je jeho požadavek radikálního nového počátku, a to v karteziánském smyslu. Tedy ta radikálnost je z mého hlediska základně problematická tím, že se vztahuje k tomu takzvanému novému začátku, k tomu Neuanfang. Tedy mám potud pochybnosti a jsem nucen vyjádřit svou distanci, protože nepovažuji pro filosofii v celku otázku jejích počátků v žádném smyslu za rozhodující. Tedy počátků jednak výkladu, ale také počátků ve smyslu základních východisek, a tedy vlastně základních pozic, které jsou vždycky v každém východisku nějak přítomny a skryty. Naopak se domnívám, že důsledný postup kriticky filosofický, že může vždycky dojít k revizi, že si může otevřít cestu k revizi svých vlastních počátků. Že tedy ten počátek není ničím fatálně rozhodujícím o celém dalším postupu filosofického tázání a bádání, ale že je možno začít odkudkoliv a že filosofie je schopná sebe samu revidovat. Pokud je to skutečná filosofie. Tedy filosofie je něco, co je schopno z nesprávných východisek a z nesprávných počátků se dostat ke správným pozicím, k správným závěrům a vůbec k pravdivému vidění skutečnosti.
Tak to je jedna věc. Druhá věc je onen požadavek absolutně ospravedlněného poznání. Podle mého soudu patří k podstatě filosofie, že žádné její pozice, a to znamená žádná její východiska, ale ani žádné její důsledky, žádné její výsledky, její poznatky, nemají, nemohou mít a nikdy nebudou mít povahu absolutně oprávněných poznatků, neboť filosofie vždycky nějak tápe, vždycky nějak zkouší, experimentuje myšlenkově a musí si nechat vždycky, dříve nebo později, říci, kde udělala chybu nebo kde nedostatečně něco domyslela. Prostě musí být připravena na malé i velké a dokonce generální revize všeho svého myšlení, svého postupu, svých východisek i svých až dosud třeba všeobecně uznávaných závěrů a konsekvencí. Tedy ten požadavek absolutní ospravedlněnosti je po mém soudu nefilosofický, a proto je třeba ho odmítnout.