This text analyzes Spinoza's conception of time, which is not treated as an independent reality but as a derivative of substance (eternity) or modes (duration). Time is inseparable from being and exists either as eternity in the case of God, whose essence involves existence, or as the particular duration of individual things. The author emphasizes Spinoza's strict distinction between eternity and duration based on the ontological status of entities; eternity cannot be explained through duration, even if conceived as beginningless. This distinction also carries a noetic dimension: while sensory imagination perceives things in duration and quantity, true perception views them "under the aspect of eternity" (sub specie aeternitatis). The text further highlights internal obscurities in Spinoza's account, particularly regarding the origin of succession and multiplicity within duration, given their absence in eternity, and examines the degree of reality attributed to particular things. Thus, time is not a universal medium but a property tied to existence or perception.
Spinoza o čase (Předběžné poznámky) [1947/1952]
„Čas“ není samostatná realita, nýbrž je v závislosti buď na substanci, resp. někt[erém] atributu (res aeterna), anebo na modech, resp. přímo na jednotlivých věcech (res particulares). V tom smyslu je buď po věcech, nebo přinejmenším zároveň s nimi, není však před nimi (ani pro ně, jak bychom dnes řekli). Čas proto není prostředím, okolím, formou, kterou má zaplnit dějství, nýbrž od dění, resp. ne-dění (věčné substance) je neoddělitelný. Proto též „objektivně“ existuje pouze jako věčnost, neboť jen tu je zachována jedinečnost, jednota, jedinost; naproti tomu jako trvání není jedním, univerzálním časem-trváním, nýbrž je partikulárním trváním té které partikulární věci. (V jistém smyslu to ovšem platí i o věčnosti, neboť i tu je pouze jedna jediná res aeterna, totiž substance.) V tomto smyslu můžeme tedy říci, že Spinoza zná pouze „subjektní“ časy, tj. časy připsatelné vždy jen jedné věci, a tedy neklenoucí se nad mnohými, či dokonce nade všemi věcmi. Teprve v oblasti čistě pomyslné je možné sjednocení; můžeme si zvolit míru jednotnou pro všechna trvání. To je ovšem možno jenom proto, že onu míru můžeme stanovit libovolně, a tedy jen proto i jednotně.
[Cog. met. I., IV. § 1]1 Základní rozlišení „časů“ na věčnost a trvání má svůj původ v rozlišení věcí (entia) na ty, jejichž esence zahrnuje existenci, a na ty, u nichž tomu tak není. To je v podstatě známé rozlišení na substanci (s atributy) a na mody. Tu je ovšem přehrada nepřekročitelná [mnoho: Aeternitas et Duratio]:2 věčnost nikdy nemůžeme vykládat trváním, byť bychom je pojali jako bez počátku a bez konce. [Eth. I. 8, expl.]3 Otázka tu je ovšem nevyjasněná: odkud se bere ono prius a posterius v trvání, neexistuje-li nic takového ve věčnosti? A protože trvání je větší nebo menší a dělitelné na části (krom jednoho odporujícího místa z dopisů), znamená trvání i mnohost, která není ve věčnosti obsažena, a lze tedy tuto otázku v podstatě redukovat anebo alespoň připojit k otázce po původu mnohosti, mnohého. Ostatně není zcela jasné, nakolik mody a ovšem zvláštní věci (res partic[ulares]) jsou skutečné. Zde je první neprůhlednost Spinozova výkladu.
„Čas“ není samostatná realita, nýbrž je v závislosti na substanci nebo na modech, tj. je buď po nich, nebo přinejmenším zároveň s nimi, nikoli však před nimi.
(Cog. met. II. 10, § 14;4 a před.)
Rozlišení časů má původ v rozlišení věcí (entia) na ty, jejichž esence zahrnuje existenci, a na ty, u nichž tomu tak není.
(Cog. met. I. 4, § 1.)5 (Bůh – věci stvořené.)
Věčnost je tedy neodmyslitelná od Boha (tj. je nemyslitelná bez něho, mimo něj); je to „attributum, sub quo infinitam Dei existentiam concipimus“ (tamtéž).
Trvání je „affectio existentiae rerum“ (Cog. met. II. 1, § 2);6 tu je důležité, že existence věcí nevyplývá z jejich esence. Naproti tomu u Boha tomu tak je; proto u něho můžeme mluvit pouze o věčnosti. (Staví se otázka, je-li věčnost snad „affectio existentiae Dei“; to by byl poněkud objektivnější výměr než hore: attributum, sub quo existentiam Dei concipimus.)
Zdá se, že je chyba (nedostatek řeči), připisujeme-li věčnost esencím věcí, neboť podmínkou věčnosti v pravém slova smyslu je neoddělitelnost existence a esence, a ta v tomto případě není splněna. (Cog. met. II. 1, § 3.)7
Rozlišení časů (na věčnost a trvání) má ovšem do značné míry charakter noetický: pokud poznáváme jen smyslově (imaginací), pak „eam sub certo numero determinata duratione et quantitate percipimus“ (De intell. emend. XV. 108, V.);8 naproti tomu pokud percipujeme v pravém slova smyslu, činíme tak „sub specie aeternitatis“.
Spin[oza] mluví též o „nutnosti čili věčnosti“, tj. nezaměňuje-li přímo oboje, klade je alespoň do těsné souvislosti (Eth. I. 10 – schol.)9 Proto např. přírodní zákony právě pro neměnnost svého řádu jsou jaksi projevem věčnosti a neměnnosti Boží a mohou být poznávány pouze „sub specie aeternitatis“. (Tract. th.-pol. VI., 25.)10
1 Odkaz na okraji stránky; srv. B. Spinoza, Metafyzické myšlenky, přel. M. Hemelík, Praha 2000, str. 78–79. – Pozn. red.
2 Poznámka na okraji stránky. – Pozn. red.
3 Odkaz na okraji stránky; srv. B. Spinoza, Etika, přel. K. Hubka, Praha 20042, str. 10 (vysvětlení definice 8). – Pozn. red.
4 B. Spinoza, Metafyzické myšlenky, str. 156–157. – Pozn. red.
5 Tamt., str. 78–79 (srv. pozn. 1). – Pozn. red.
6 Tamt., str. 93–94. – Pozn. red.
7 Tamt., str. 96–97. – Pozn. red.
8 B. Spinoza, Pojednání o nápravě rozumu, přel. M. Hemelík, Praha 2003, str. 130–131. – Pozn. red.
9 B. Spinoza, Etika, str. 16. – Pozn. red.
10 B. Spinoza, Traktát theologicko-politický, přel. J. Hrůša, Praha 1922, str. 126. – Pozn. red.