This text outlines the history of unofficial, private philosophy seminars in Czechoslovakia from the post-war era to 1983. The author traces the evolution from early private gatherings with Jan Patočka to the brief public openness of the 1960s and the subsequent return to underground study after the 1968 intervention. A major turning point occurred after Charter 77, when figures like Julius Tomin established international academic links despite severe police repression. Notwithstanding systematic harassment and the expulsion of foreign lecturers, these home seminars hosted dozens of international scholars from various Western countries. The author argues that such activities are vital for sustaining critical thinking, which is indispensable for science, the economy, and political life. Philosophy is presented as a means to expose the power structures that obstruct social reform and to serve the truth in opposition to the sterile conservatism of the ruling elite, ultimately aiming for a genuine future for society.
[Kus prehistorie neoficiálních, soukromých filosofických seminářů…] [1983]
3. 7. 1983, Praha
Kus prehistorie neoficiálních, soukromých filosofických seminářů jsem zažil brzo po válce, když mne jako nejmladšího účastníka pozval docent Patočka do svého semináře o Heideggerově knížce „Vom Wesen der Wahrheit“. Většinou jsme chodili k Patočkovi do bytu. V padesátých letech se soukromé semináře staly jedinou možnou formou filosofické práce. V r. 1961 jsme však zahájili práci ve veřejném Ekumenickém semináři, zaštítěném prof. Hromádkou; o dva roky později se rozběhl na filosofické fakultě dialogický seminář doc. Machovce. Obojí skončilo asi rok po vojenské intervenci z r. 1968. Soukromé semináře se pak opět staly jedinou možnou formou společné filosofické práce. Sám jsem vedl celou řadu takových seminářů jak ve svém bytě, tak v jiných bytech. K významné změně došlo po vzniku Charty 77; po četných diskusích, leckdy až nerealistických, kdy se hovořilo dokonce o neoficiální „univerzitě“, zahájil naprosto neutajovaný soukromý filosofický seminář prof. Machovec. Rozhodující iniciativu měl ovšem dr. Tomin, který se nelekl policejních represí, k nimž brzo došlo, a převedl seminář do svého bytu. Navázal také styky se zahraničními filosofy, kteří od té doby začali do Československa jezdit s přednáškami. Na nějakou dobu se represe zmírnily, ale pak bylo několik zahraničních přednášejících vypovězeno ze země a účastníci seminářů byli pravidelně policií odváženi a na den až dva zadržováni. Právě tehdy jsem jednak z pocitu solidarity, jednak z obav, aby nedávno navázané filosofické kontakty nebyly opět přerušeny, ukončil práci se svými dvěma mnohem nenápadnějšími semináři a zahájil jsem podobně jako Tomin práci otevřenou a všeobecněji známou, a to ve svém bytě. Pracovníci Státní bezpečnosti několikrát intervenovali, ale pak přestali nové konflikty vyvolávat, nejspíš proto, že násilná likvidace Tominova semináře vyvolala ve světě nečekanou pozornost. Zahraniční přednášející pak přijížděli k nám. Největší iniciativu měli zpočátku filosofové angličtí (především z Oxfordu), ale dodnes jsme absolovovali přes padesát seminářů s přednáškami filosofů nejen anglických, ale také z Holandska, Spojených států, Francie, Spolkové republiky Německa, a dokonce z Austrálie. Řada zahraničních hostů přednáší také v jiných pracovních skupinách na jiných místech, tím je vytvořen jakýsi přechod k četným naprosto neveřejným, a dokonce úzkostlivě utajovaným seminářům, které běží nejen v Praze, ale i v dalších městech. Na jaře 1982 jsme se opět stali předmětem těžkých policejních represí – po vojenském převratu v Polsku a po skandálu s francouzským profesorem Derridou. Od podzimu 1982 naproti tomu pracujeme dodnes opět bez intervencí.
Proč to všechno děláme? Důvody jsou dva: především z hlubokého přesvědčení, že se žádná společnost nemůže natrvalo obejít bez fungujícího kritického myšlení, které je schopno být kritické samo k sobě a zbavovat se tak všech předsudků a tabu. Bez kritické a systematické reflexe se nemůže obejít ani věda, ani národní hospodářství ani politika. A druhým důvodem je krize naší společnosti, která má ovšem značně odlišné kořeny i průběh ve srovnání s krizí tzv. západní společnosti. Filosofie ovšem nemá k dispozici prostředky, jak věci napravovat, ale má schopnost věci vidět a ukazovat, jaké jsou. A bez toho je každá skutečná náprava nemyslitelná. Sociologicky a politicky poučená filosofie může a musí také odhalit, proč je případná náprava tak obtížná a proč se setkává s překážkami nejen věcnými, ale především mocenskými. Je tomu tak proto, že umělé, vnější intervencí vyvolané podmínky dovolily, aby se v naší společnosti etablovala úzká, sterilně konzervativní vrstva, která si žádnou změnu, a tudíž ani nápravu nepřeje a která se cítí každým pokusem o kritické myšlení životně ohrožena. To je ovšem zároveň dokladem toho, že budoucnost této vrstvy a budoucnost života celé společnosti se definitivně rozešly. A každá pravá filosofie se dává do služeb pravdě a tedy i pravé budoucnosti.