This text from February 1951 captures a profound existential crisis and a sense of total isolation within an alienated environment. Drawing on a quote by Pavel Nauman regarding the futility of creating without an audience, the author reflects on the breakdown of communication even among close friends. This inability to convey meaning leads to spiritual exhaustion and the perceived disappearance of the self. The central theme is the experience of radical alterity: the author feels like a stranger in a world they can understand intellectually but cannot inhabit. This condition is likened to awakening from a dream, where the boundary between sleep and wakefulness blurs, casting doubt on the reality of past experiences. The text explores the nature of human existence in an estranged world, questioning whether this isolation is a universal trait of a conscious mind or an exceptional state of rapture. Rejecting a psychopathological interpretation, the author insists on the objective reality of their ontological difference from a social and spiritual structure that remains fundamentally foreign to their spirit.
[Dovedete si, přátelé, představit...]
docx | pdf | html
◆ fragment, Czech, origin: 2. 2. 1951
- in: Mlat — 2. 2. 1951, Ladislav Hejdánek (ed.), Praha: samizdat, 1951, n. 14, p. 1 ◆ publication
[Dovedete si přátelé představit…] [1950]
2. února 1951
„Pokoušel jsem se pracovat letos v zimě a mnoho jsem psal. Ale k čemu to všecko je? Umíš dělat pro někoho – pro lidi, kteří jsou s tebou stejného rodu. Nemůžeš tvořit do prázdna. Nějaký čas to jde, přemlouváš se, sníš, ale vysycháš, vyprazdňuješ se a odnikud se nenaplňuješ. Nikdo tě nepotřebuje, nikomu se nemůžeš sdělit, propadneš se do sebe, nakonec zanikneš, zahyneš.“ (Pavel Nauman, 286–7.)
Dovedete si, přátelé, představit, že se v někom může stále pronikavěji vyostřovat vědomí, že ti z jeho nejbližších, s nimiž jej vázalo a dosud váže dokonce víc než pouhé kamarádství, znenáhla ztrácejí schopnost sledovat smysl jeho řeči, že dokonce jakoby oslepnou před ním, takže jej – opravdu jeho samého – jakoby vůbec nevidí, ale přece s ním – jakoby s ním – i nadále jednají, a přece je to, jakoby jednali s někým jiným, cizím jeho duchu; dovedete si to alespoň trochu představit?
To je smysl toho, co jsem oné památné neděle u Trojanů říkal; totiž smysl části z toho všeho, ale přece smysl základní, conditio sine qua non každého porozumění všeho ostatního. Tento smysl lze vyjádřit stručně takto: vidím svou osamocenost, vidím se v cizím světě, kterému sice rozumím, ale jako matematickému příkladu: nežiji v něm.
Už v něm nežiji – anebo jsem v něm vskutku nikdy nežil? Těžko posoudit. Nemám v úmyslu popřít svou minulost; vždycky jsem byl proti tomu jako proti životní neupřímnosti. Přece však mám pocity právě se probudivšího, který je na pochybách o svém spánku jenom proto, že svět jeho snu bez přerušení přešel do jeho bdícího vědomí. Sním dále – anebo jsem nikdy nesnil?
To není nálada, co tu líčím; příliš dobře vidím též absurdnost psychopathického výkladu (ó, jak ten by mi dovedl ulevit!). Je to skutečnost: jsem něco radikálně jiného než jak mohu existovat v dosavadním prostředí. Což je totéž jako: mé prostředí je něco docela jiného než já, je přímo svou strukturou mně cizí. Uvědomil jsem si v tom něco obyčejného anebo něco mimořádného? Jde tu o normální posici „probudilého“ člověka anebo jde o vytržení?