This speech, delivered at the opening of a conference in Písek in 2011, reflects on the purpose and practice of philosophy in contemporary society. The author argues that genuine philosophizing belongs in the public sphere rather than being confined to academic environments. He emphasizes that philosophy cannot be taught in a conventional sense; instead, it should follow the Socratic maieutic method of helping others give birth to authentic, truthful ideas. The text further criticizes the transformation of modern universities, where philosophy is often reduced to a single specialized discipline among many. The author warns that this fragmentation leads to a loss of universality and a breakdown of communication between academic fields and the general public. By highlighting the importance of linguistic and cultural literacy, the speech calls for a return to philosophy as a unifying force essential for the cohesion of society and the common good.
Projev na zahájení konference v Písku [2011]
Písek, konference Česká filosofie a česká kritická teorie, 7. 9. 2011
Vaše magnificence, spectabilis, honorabiles, amici, vážené dámy a pánové,
slušnost si žádá, abych Vám všem poděkoval. A tak děkuji: ústecké univerzitě, pořadatelům, organizátorům, radnici, a vůbec Vám všem, že jste vážili tu cestu, někteří opravdu z dálky. A mnoha dalším, jak si sami domyslíte. – Ale to vše nemá nic společného s tím hlavním, totiž s filosofováním, kterého bych se chtěl přidržet. Není to tak dlouho, co jsem také zde v Písku řekl, že pravé místo pro filosofování není v akademickém prostředí, že filosofie musí na veřejnost a že musí oslovovat co možná každého. Dnes to ještě doplním tím, že filosofování nelze vyučovat ani učit. Vyučovat a učit lze lecčemu, co filosof nezbytně ke svému filosofování potřebuje, ale to jsou všechno jen pomůcky, prostředky a postupy. V tom opravdové filosofování nespočívá. Jaký význam tedy má filosofovo pedagogické úsilí? A v čem spočívá či má spočívat? Sókratés nám tady napoví poukazem na to, co sám přejal od své matky: je to babické umění, tj. dovednost napomáhat rodícím k rození krásného – a my dodáme: k rození toho pravého. – Někteří z vás měli příležitost něco ode mne uslyšet a převzít. Na to já sám nejsem příliš pyšný; jsem si až moc dobře vědom toho, kolik to mělo nedostatků nejen z vnějších příčin, ale i z mé viny. Ale jde o něco vážnějšího: nejsem si jist, zda jsem dokázal svým posluchačům – a dnes přátelům – vskutku pomoci k tomu, aby se jim v hlavě rodily pěkné, krásné, zejména však pravé, pravdivé myšlenky, tj. nakolik jsem byl schopen povzbudit své žáky a přátele k vlastnímu myšlení. Byl bych moc rád, kdybych vám, kdo jste přispěli svými výklady, mohl hlavně poděkovat za nějakou tu novou a nadto pravou, pravdivou ideu, která k vám přišla a oslovila právě vás.
***
[následuje zřejmě příprava, která nebyla použita]
Filosofie se „zrodila“ velmi nenápadně koncem první poloviny posledního tisíciletí ante Christum v Malé Asii; prvními asistenty jejího zrodu byli mílétští mudrci, ale ti ji naučili jen prvním slovům, a to v řečtině. Tehdy se ještě nekřtilo, ale už dávno se zrozené i údajně „nezrozené“ skutečnosti pojmenovávaly. Jméno filosofia je proto řecké provenience, a my bychom to měli respektovat jak způsobem psaní, tak zejména ve svém chápání, aspoň rámcově, i když od té doby uplynulo už takových 26 století. Bohužel tomu tak není; slova „filosofie“ užíváme většinou nepromyšleně a chaoticky, a někdy svévolně. Nelze se pak divit, že jazyková negramotnost, která se pokouší vnutit slovu „filozofie“ ono „z“, má svou obdobu v kulturní negramotnosti, která na filosofických fakultách (dokonce i na těch, které – na rozdíl od vaší zatím ono „s“ podržují) stlačuje filosofii na jeden obor, jednu speciální disciplínu vedle odborných disciplín jiných. Souvisí to ostatně s tím, že naše univerzity už ztrácejí svou „univerzalitu“, svůj bytostný vztah k sjednocování všeho vědění i myšlení, a to už v hloubi samého jazyka – jednotlivé speciální disciplíny si stále víc vytvářejí vlastní jazyk, což postupně stěžuje a narušuje komunikaci nejen mezi obory, ale také se společností, s veřejností, s obcí a občany. V důsledku toho odborné vědy nemohou poskytnout ani základní pomoc obci, společnosti, která se bez nějakého způsobu sjednocování a udržování jednoty nemůže nadlouho obejít.