This document provides a biographical profile of Jan Šimsa (born 1929), a prominent Czech Evangelical pastor, theologian, and dissident. Influenced by the intellectual traditions of Masaryk and Rádl, Šimsa was a key figure in the 'New Orientation' movement within the church. Due to his uncompromising stance during the normalization era following the 1968 intervention, he was stripped of his state license to preach and forced into manual labor. As one of the earliest signatories of Charter 77, he and his family faced systemic harassment and imprisonment under fabricated charges. Despite these hardships, Šimsa remained a respected moral authority, known for his influential sermons and dedicated work with youth. The text highlights his unique ability to maintain respectful dialogue with individuals from diverse ideological backgrounds and his steadfast adherence to his principles. Ultimately, Šimsa is presented as a man of great integrity whose life was defined by a continuous struggle for religious and civic freedom in the face of totalitarian repression.
Jan Šimsa, nar. 2. 10. 1929 v Praze. Po maturitě na klasickém gymnáziu vystudoval na Komenského bohoslovecká fakultě v Praze. Byl vikářem v Praze a farářem v Klášteře n. Dědinou a v Prosetíně. V r. 197. mu byl odebrán státní souhlas, pracoval pak jako dělník nejprve v Prosetíně, později v Brně, nyní jako laborant. Publikoval řadu článků hlavně v církevním tisku, ale těžiště jeho činnosti zůstala jednak v životě sborů, kde pracoval jako duchovní, a pak zejména mezi mládeží jak tradičně církevní, tak z pomezí života církevního a mimocírkevního. Jeho většinou vynikající kázání často v opisech kolovala již koncem 50. let a v letech šedesátých. Myšlenkově byl silně ovlivněn rodinnou tradicí, která takřka splývala s linií myšlení Masarykova, Rádlova a Hromádkova (Šimsův otec Jaroslav byl z nejužších spolupracovníků Rádlových, pracoval za války v odboji, byl zatčen a zemřel v koncentračním táboře). V církvi náležel ke skupině, zvané „Nová orientace“, vypěstoval si mimořádnou citlivost ve vztahu ke společenskému a politickému dění a účastnil se řady podniků a zápasů jak vnitrocírkevních, tak občanských. Právě pro svůj pevný postoj v období tzv. normalizace (po intervenci 1968) byl úředně zbaven možnosti vykonávat duchovenskou službu. Mezi prvními podepsal prohlášení Charty 77 z ledna 1977, byl spolu se svou rodinou opětovně šikanován a podrobován různým druhům represe, a v roce [rok chybí – pozn. red.] byl pod vykonstruovanou záminkou zatčen a pak odsouzen k [číslovka chybí – pozn. red.] měsíčnímu vězení.
***
nar. 2. 10. 1929 v Praze
S lidmi s neuvěřitelně různých okruhů se domluvíte o tom, kdo je Jan Šimsa. A všude narazíte na zřetelný respekt. Kdekdo se s ním setkal, kdekdo ho zná, kdekdo se s ním o něco do krve pohádal. Znají ho bývalí členové Ligy lesní moudrosti, bývalí svazáci z předúnorových dob, všichni ti, kteří řadu let prožili ve studentském křesťanském hnutí, mnoho bývalých příslušníků PTP, členové Českobratrské církve evangelické, kolegové z Komenského bohoslovecké fakulty, komunisté, katolíci, mnoho emigrantů poúnorových, posrpnových i chartistických, řada spisovatelů atd. atd. Zvláštní je, že po diskusím, ba ani po tvrdých hádkách s ním vám nezbývá pocit hořkosti a neporozumění. Lidé se s nim mohou přít i pohádat, ale nerozcházejí se s ním.
Celý Šimsův život probíhá bez zásadních zvratů a bez toho, že by se zříkal minulosti, i když jistě ne bez těžkých krizí. Minulost je pro něho mnohem víc přítomná než pro jiné; proto jsou pro něho přítomni i lidé, kteří se na ní podíleli. Myšlenkově byl nejsilněji ovlivněn rodinnou tradicí, která takřka splývala s linií myšlení Masarykova, Rádlova a Hromádkova (jeho otec byl z nejužších spolupracovníků Rádlových; zemřel na konci války v koncentračním táboře). Je to patrno i z toho, co psal ve svých článcích v době, kdy působil jako farář v Klášteře nad Dědinou a potom v Prosetíně na Vysočině. Nicméně těžiště jeho činnosti zůstávalo jednak v životě jeho sborů a pak zejména mezi mládeží, a to jak tradičně církevní, tak z pomezí života církevního a mimocírkevního. Jeho vynikající kázání kolovala v opisech od konce padesátých let. V církvi náležel ke skupině „Nová orientace“, vypěstoval si mimořádnou citlivost ve vztahu ke společenskému a politickému dění a účastnil se celé řady podniků a zápasů jak vnitrocírkevních, tak občanských. Jako jeden z prvních evangelických farářů byl odnětím státního souhlasu zbaven možnosti pokračovat v duchovenské službě. Nikoho z jeho přátel nepřekvapilo, když se jeho podpis objevil hned pod prvním dokumentem Charty 77. Znamenalo to nové obtíže pro něho i pro jeho rodinu; nevyhnul se ani pobytu ve vězení. – Jsou lidé, na něž se člověk může spolehnout; Jan Šimsa k nim rozhodně náleží.