This essay explores the phenomenon of dialogue as a foundational element of European cultural and spiritual identity. The author argues that Europe represents a unique historical exception due to the millennia-long conversation between two distinct traditions: Greek rationality and Hebrew historicity. While Greek thought sought to transcend myth through timeless principles and conceptual abstraction, the Hebrew tradition introduced a linear perception of time oriented toward the future, responsibility, and hope. The author interprets Christianity as a fruitful, albeit tense, synthesis of these two currents. In a contemporary world threatened by one-sided technical rationality, the essay emphasizes the necessity of authentic dialogue, defined not as a mere exchange of information but as a fundamental openness to the 'other' and to truth. Truth is portrayed not as a human possession or a set of propositions, but as an autonomous measure (index sui) that demands our listening. Authentic dialogue between global cultures and traditions is thus presented as the only viable path toward the future, requiring critical reflection and the ability to distance oneself from one's own positions.
Dialog – otevřenost k druhému a k pravdě
docx | pdf | html
◆ article, Czech, origin: 31. 12. 1993
- in: Česká Metanoia, 1994, n. 4, p. 18–21
- Translations into other languages:
- Dialogue – Openness to Others and to the Truth
Dialog – otevřenost k druhému a k pravdě
Ladislav Hejdánek
in: Česká Metanoia, 1994, n. 4, p. 18–21
Translations into other languages:
Dialogue – Openness to Others and to the Truth
in: Česká Metanoia, 1994, č. 4, str. 18–21
překlady do jiných jazyků:
Dialogue – Openness to Others and to the Truth
◆ článek, česky, vznik: 31. 12. 1993 ◆ poznámka: Předneseno na konferenci o křesťanství, judaismu a islámu, kterou v květnu 1994 pořádal v Praze Evropský kulturní klub; zatím nalezena jen poslední strana
◆ article, Czech, origin: 31. 12. 1993
Dialog – otevřenost k druhému a k pravdě [1994]
V dějinách civilizací docházelo nepochybně k různým podobám vzájemného ovlivňování kultur, ale nikdy až na jedinou výjimku nedošlo k něčemu, co bychom mohli nazvat dlouhodobým rozhovorem kultur. Tu výjimku představuje Evropa. Evropská kulturní, myšlenková i duchovní tradice je založena především na dvojím pokusu o emancipaci ze světa mýtu formou prudké polemické kritiky. Rozhodující úlohu tu sehrála prorocká tradice starého Izraele na jedné straně a staří řečtí filosofové na straně druhé. V nezbytném zjednodušení lze říci, že šlo o rozdíl v orientaci vůči času a časovosti. Mýtus orientoval člověka na návraty a cyklické napodobování archetypů, tedy na jakýsi mimočasový, „nadčasový“ čas, v němž mělo šanci jen to, co tu už bylo, co se už „jednou“ stalo. Řecký vynález pojmů a pojmovosti chtěl člověka vyprostit z těchto pout tím, že archetypy racionalizoval, tj. zbavil je dějovosti a časovosti, a učinil z nich principy, počátky (ARCHAI). Narativita a s ní čas byly zatlačeny do marginálnosti, pokud čas nebyl vůbec eliminován (jako u Eleatů). Filosofickým ideálem se stal vnitřně skloubený, nerozporný pojmový systém, eventuelně pojmová zkratka, myšlenkové schéma, připomínající matematickou formuli. Hebrejská tradice naproti tomu narativitu zachovala, ale pronikavě změnila orientaci člověka vůči času a v čase. Zatímco v mýtu se archaický člověk odvracel od budoucnosti jako od hrozivé propasti zániku a nicoty a svou tváří se obracel k nadčasovým resp. praminulým archetypům, ve staré židovské tradici se začal naopak prosazovat nový styl života i myšlení, odvracející se od minulosti, kterou člověk nechává za svými zády, zatímco budoucnosti hledí statečně a dokonce s důvěrou a nadějí tváří v tvář.
Tato nová orientace vedla nejenom k novému ocenění času jako přicházejících jedinečných příležitostí a výzev, na které je třeba osobně odpovědět, ale právě tím také ke vzniku dějinného myšlení a ergo i opravdových dějin. Každá z obou stran tak byla jiným způsobem připravena i nepřipravena k historickému setkání, které trvá až dodnes už asi půl třetího tisíce let. Toto setkání bývá označováno jako synkreze, ale za lepší vystižení lze považovat dialog. Uvedené dialogické setkání neprobíhalo ovšem v klidných dobách, nýbrž bylo poznamenáno celou řadou krizových období a přímo katastrof, a to nejenom vnějšího, nýbrž i vnitřního původu. Řecká filosofie se po dosažení vrcholu v osobách Sokrata, Platóna a Aristotela dostávala sama do krize a úpadku, zejména protože nedovedla dost rezistovat novým formám již dost logizovaného (pologičtěného) mýtu, který postupně pronikal i do uvažování nejlepších myslitelů té doby. Je vysoce pravděpodobné, že už tehdy mohlo zase dojít k tomu, o čem se třeba dnes mluví jako o konci filosofie a co hrozilo z jiných příčin filosofii třeba již ze strany Eleatů. Že byla filosofie té doby blízko zániku, o tom svědčí konec arabského filosofického rozmachu, tak důležitého pro obnovu smyslu pro základní filosofické otázky v křesťanském myšlení, jež se právě zásluhou arabského zprostředkování přeorientovalo z platonismu na aristotelismus. Zatímco však islám tehdy ani později nedovedl natrvalo poskytnout dostatečný prostor pro další rozvoj filosofického myšlení, křesťanství navzdory všem nesnázím, odporu a těžkým duchovním i myšlenkovým střetáním přece jenom filosofii nejen nezbytný prostor poskytlo, ale dokonce ji takovou měrou stimulovalo, že celá novověká, moderní ani dnešní filosofie není bez onoho inspirujícího vlivu křesťanství – a jak si dnes stále víc uvědomujeme, zejména ještě staršího vlivu hebrejského myšlení – vůbec myslitelná.
Křesťanství se myšlenkově historicky formovalo jako srůstání čili synkreze řeckého způsobu pojmového myšlení a odkazu předpojmového myšlení hebrejského, a to na bázi neustávajícího myšlenkového a duchovního zápasu, ale nutně také rozhovoru, dialogu. Výsledkem tohoto obrovského úsilí, které se v různých dobách vyznačovalo také odlivy a novými přílivy, nebyla ani směsice různých prvků, ale ani převládnutí jedné tradice a potlačení druhé, nýbrž jakási zvláštní symbióza nadále se odlišujících, ale navzdory tomu navzájem se ovlivňujících a v důsledku toho se často značně přibližujících, přece však až dosud nikdy nesplynuvších myšlenkových cest, jak to je přímo institucionálně dokumentováno ustavením a dalším dlouhým vývojem nejen pod tlakem filosofie, ale v rozhovoru s ní se formující a vždy znovu se reformující disciplínou theologickou. (Analogická a podobně se proměňující dualita se vytvořila také ve vztahu státu a církve, ale to nechávám nyní stranou.) Ještě dnes a snad právě dnes se myšlenkové výkony theologů nejednou znovu stávají nikoliv pouze zajímavými, ale dokonce z podstaty věci nepřehlédnutelnými a nepominutelnými výzvami a zdroji inspirace pro současnou filosofii.
To vše se zdá nasvědčovat tomu, že dialog, který je vlastně vynálezem řeckým, i když zkušenost s ním nebyla v rámci řecké myšlenkové tradice nikdy dostatečně a náležitě reflektována, se stal fakticky neodmyslitelnou součástí evropské kulturní, duchovní a zejména myšlenkové tradice, a to navzdory všem četným excesům antiliberálního až fundamentalistického dogmatismu, jehož ani v minulosti, ani dnes nezůstalo a nezůstává uchráněno vědomé křesťanství a zejména různé jeho odnože a převleky, které se k němu často vůbec nepřiznávají. Budoucnost této planety je dnes, jak všichni víme, po mnoha stránkách těžce ohrožena. Nejčastěji slýcháme, že jsou zdůrazňována rizika, vyvolaná a nadále vyvolávaná právě řeckou pojmovostí a na ní založenou vědou a technikou, které si postupně podmaňují život i myšlení nejvzdálenějších končin této planety. Málokdy se kořeny některých vážných hrozeb hledají v tradicích myšlenkových a duchovních. Proto se tolik množí hlasy o toleranci a liberálnosti, zatímco o dialogu se nemluví a neuvažuje buď vůbec, anebo s velkým nepochopením jeho bytostné povahy.
Podívejme se nejprve na dialog jednotlivých lidí, neboť o dialogu myšlenkových a duchovních orientací a kulturních tradic můžeme přísně vzato mluvit jen metaforicky. Dialog znamená původně rozhovor dvou nebo více jednotlivců, kteří si nesdělují jenom informace a kteří zejména dialog neredukují na pouhý soubor společenských pravidel při střídání monologických projevů těch, kdo se dialogu zúčastňují. K dialogu nezbytně náleží ochota pozorně naslouchat druhým účastníkům, a to znamená základní otevřenost tomu, co ve svém příspěvku přinášejí a co nám předkládají v podobném otevřeném očekávání, že zase i my na jejich slova budeme konstruktivně reagovat a že jim ve své odpovědi řekneme něco, co zase je může inspirovat v jejich další myšlenkové práci. Takto chápaný dialog je vlastně založen na zkušenosti, že když spolu rozumně a se zapálením pro „věc“ (resp. raději pro pravdu v té věci) několik lidí hovoří, může se stát a dokonce se dost často stává, že se jako pravý – ovšemže relativně pravý – stav věcí nebo spíše pohled na onen stav ukáže něco, s čím do rozhovoru nepřišel nikdo z rozmlouvajících a možná i vehementně diskutujících. Dialog je zkrátka rozhovor, jehož výsledkem není ani eklektická hromádka či směsice toho, co účastníci nebo alespoň někteří z nich vlastně věděli nebo říkali už předem, nýbrž něco nového, čím byli nebo přinejmenším mohli být osloveni všichni. V tomto smyslu je dialog místo, kde se vyjevuje pravda. A když nejsou partneři nablízku, je třeba jejich účast alespoň simulovat tím, že si klademe otázky za nepřítomného druhého. Tomu se odedávna říkalo buď rozhovor s vlastní duší či se sebou samým, nebo rozhovor duše s Bohem, nověji kritická reflexe, jejíž integrální složkou musí být odstup od sebe a od vlastních východisek a pozic. A takovou předpojmovou reflexí bývala a dodnes bývá také modlitba.
Je-li možný dialog lidí, jejichž myšlenková a duchovní orientace se silně liší, je zajisté možný také dialog různých kulturních, myšlenkových a duchovních tradic. Není to zajisté nic snadného a rychle zvládnutelného, jak vidíme právě z evropských dějin. Nemůže však být pochyb o tom, že právě takový dialog světových kulturních, náboženských, civilizačních a jiných tradic představuje naši jedinou možnou cestu do budoucnosti. Budoucnost tohoto světa je z největší části závislá na tom, budeme-li schopni a ochotni spolu rozmlouvat tak, že si budeme pozorně naslouchat. Smyslem tohoto vzájemného naslouchání není ovšem nějaké bláznivé tušení nebo dokonce přesvědčení, že v oné symfonii a někdy kakofonii nejrozmanitějších názorů určitě některý z nich je pravdivý, že jde jen o to jej rozpoznat a nechat, aby jej všichni ostatní přijali. Skutečný dialog je vlastně jen přípravou k tomu, abychom si pozorností vůči druhému názoru vypěstovali schopnost citlivě naslouchat hlasu samotné pravdy, i když ještě nepromluvila žádnými ústy. Neboť pravdu nesmíme redukovat na pravdivé soudy či výroky, ani na pravdivé koncepce a teorie, které už někdo někde vymyslel a vyslovil. Pravda je posledním měřítkem všech našich pravdivých myšlenek i činů, zatímco měřítko pravdy nikdo z nás a žádná z kulturních ani myšlenkových a duchovních orientací nemá ve svém držení. Nic jiného nemůže být kritériem pravdy než pravda sama. Tak to ostatně rozpoznal vlastně téměř v rozporu s celou svou karteziánskou filosofií Baruch Spinoza, když řekl, že pravda je „index sui et falsi“, kritériem sebe samé i omylu a lži.1
1 Předneseno na konferenci o křesťanství, judaismu a islámu, kterou v květnu 1994 pořádal v Praze Evropský kulturní klub. – Poněkud abruptní závěr může vyvolat pochybnosti těch, kdo nejsou obeznámeni se specifickou českou tradicí neřeckého chápání pravdy a jeho dlouhou prehistorií, sahající svými kořeny nejen k české reformaci a k Husovi jako jejímu prvnímu velkému českému protagonistovi, ale roztroušeně též k církevním otcům, kteří dost často citovali z apokryfního tzv. III. Ezdráše, kap. 3 a 4, odkud také má svůj původ prezidentské heslo „Pravda vítězí!“. Nejde o žádnou hypostazi ani personifikaci Pravdy, jak se to někdy vykládá, nýbrž o postupně krystalizující pokusy o netradiční (neřecký) způsob pojmovosti, která opouští násilnický způsob „uchopování“ Pravdy a jejího „zajetí“ a „ujařmení“ v soudu a ve výpovědi či výroku, kde se pravda musí dokonce řídit a spravovat tím, co jest (dokonce jakýmsi připodobňováním, „přistejňováním“, adekvací), a sama se tak stává předmětným jsoucnem. [Poznámka převzata z rukopisu, pozn. red.]