This text examines Friedrich Nietzsche's concept of the 'eternal return of the same' through the lens of causality and evolutionary theory. The author interprets this philosophical idea as a provocation that represents the final expression of universal causality, where every subsequent event is already pre-determined by its preceding cause. In contrast to the rigid repetition implied by the eternal return, the complexity of the living world suggests the existence of random deviations and a distinct counter-tendency that strives to preserve the 'new' and the 'different' rather than the 'same.' The author critiques the etymological roots of 'evolution,' arguing that it should not be seen as a mere unfolding of pre-existing traits but as the emergence of truly unprecedented qualities. True development is only possible where chance deviations are actively maintained and integrated into biological or historical processes. Ultimately, Nietzsche's concept is presented as a fundamental rejection of evolution, emphasizing that genuine change requires the capacity for innovation and the retention of randomness over deterministic repetition.
Věčný návrat téhož a kauzalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 10. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Věčný návrat téhož a kauzalita
Nietzschova myšlenka „věčného návratu téhož“ má ve skutečnosti smysl jen jako provokace: jde o jakýsi poslední výkřik umírající myšlenky všeobecné kauzality, v níž všechno následné je již nějak obsaženo v předchozím jako v příčině. Sama složitost či spíše komplexita dění v oživeném světě nám vnuká myšlenku na náhodné úchylky od „téhož“; a to, že taková úchylka jen prostě nezaniká a nemizí, svědčí o tom, že vedle kauzality (a vlastně proti ní a nad ní) se tu uplatňuje jakási protitendence, usilující nikoli o zachování téhož, nýbrž usilující o zachování jiného, jakoby ,náhodně‘ odlišného, oproti dosavadnímu „nového“, novým směrem se vydávajícího. Jde tu o reakci na neslýchanost toho, že mohou vznikat nové věci, kterých dosud nebylo a ani být nemohlo, protože v tom ,dosavadním‘ jich prostě nebylo. Samo slovo „vývoj“ („evoluce“) mylně sugeruje jakési rozvíjení něčeho, co už tam, byť v zavinuté podobě, ve skutečnosti přece jen bylo. Ovšem myšlenka „vývoje“ je převratná právě tím, že umožňuje (a přímo dává) vzniknout něčemu docela novému, nebývalému, zkrátka nové ,kvalitě“. Tam, kde se vposledu nic nemění, ale všechno se jen do detailu stále opakuje (jakkoli složitě!), je vývoj nemožný. Proto Nietzschově myšlence „věčného návratu téhož“ musíme porozumět jako krajnímu zpochybnění a odmítnutí „vývoje“, neboť skutečný vývoj je možný jen tam, kde jsou možné odchylky a nahodilosti, které hned nezanikají, ale jsou aktivně „uchovávány“ a „replikovány“, jakoby nově vsunuty do procesů a dějů.
(Praha, u Martiny, 181006-d.)