This text explores the ontological concept of an "event" as an integrated whole, arguing that it cannot be reduced to a mere succession of isolated entities. An event is understood in terms of "being," where the continuous transformation of appearances does not dissolve the event's overall identity. The author asserts that evental processes are not spontaneous or automatic; they require an integrating activity to achieve unity. This role is fulfilled by the subject of the event, which is constituted through the event itself. A key distinction is made regarding the nature of the "whole," which must be internally integrated rather than externally imposed by an observer or actor. By establishing its own subject, an occurrence transcends being a mere change or a "pseudo-whole" and becomes a true event. The analysis thus focuses on the internal dynamics and subjective constitution necessary for an event to maintain its integrity throughout its duration.
Událost jako „celek“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 10. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Událost jako „celek“
Událost nemůžeme chápat jako postupné vystřídání aktuálních „jsoucností“, které spolu nejsou nijak vázány, nýbrž musíme ji vidět jako integrovaný celek: událost je „jsoucí“ ve smyslu „bytí“, nikoliv ve smyslu té které aktuální „jsoucnosti“. Událostné dění proto není pouhou postupnou změnou aktuálního vzezření (pouhým vystřídáním aktuálních vzezření, jimiž se ta která jsoucnost „ukazuje“), nýbrž je kontinuální proměnou jedněch jsoucností v jiné, aniž by došlo ke ztrátě celkové totožnosti té události, která se právě děje, odehrává. A samo událostné dní nemůžeme považovat za nějaký samospád, nýbrž musí být ve svém bytí vykonáváno, a to nutně znamená, že musí být vykonávána i ona integrující aktivita, bez níž by se událost nikdy nemohla integrovaným, sjednoceným celkem vůbec stát. A protože žádnou aktivitu, žádný typ akce nemůžeme připsat událostnému dění samému, musíme tématizovat příslušného aktéra oné integrace, totiž subjekt události. Událost se z pouhé změny může stávat událostí jen díky tomu, že se ustaví jako subjekt (nebo také, že ustaví, konstituuje svůj vlastní subjekt). Samozřejmě to vyžaduje upřesnění toho, co myslíme pod „celkem“ – máme na mysli celek, integrovaný vnitřně (niterně), nikoli zvenčí – nejsme a nemůžeme to být my jako třeba pozorovatelé nebo jiní aktéři, kdo pouhé hromady vnímáme a chápeme jako „celky“ (tedy pseudo-celky).
(Písek, 181011-1.)