This text explores the dual nature of cosmic processes, which are characterized by a tension between the preservation of existing achievements and the pursuit of unique, unrepeatable events. The emergence of the new is described as a phenomenon that cannot be derived from what preceded it. While the drive toward preservation is essential for preventing the immediate decay of new developments, it cannot explain their origin. These two tendencies are inextricably linked; the new is never entirely isolated but always connects to and builds upon the old. This continuity conditions and limits the emergence of novelty, framing it within a historical context. Historicity is thus defined as a process that eludes statistical prediction, as the new does not appear in a vacuum or as a single, isolated event, but develops through a continuous engagement with existing structures. Ultimately, the document argues that history represents a unique synthesis of preservation and innovation that defines the unpredictable evolution of the universe.
Vznik nového a navazování
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 11. 2018
- This is a part of the original document:
- 2018
Vznik nového a navazování
Zdá se, že vesmírné procesy a děje mají dvojí stránku, dvojí charakter: v něčem směřují k zachování toho, čeho bylo dosaženo, v něčem naopak směřují k dosažení jedinečnosti a tedy neopakovatelnosti. Zvláštní typem neopakovatelného dějství je zrod čehosi nového, nebývalého a ze starého (bývalého) neodvoditelného. Vznik nového by však rychle končil v rozkladu a zániku, a proto je směřování k zachování toho, čeho bylo dosaženo, nezbytný a užitečný – nemůže však nikdy vysvětlit vznik nového (tj. toho vskutku nového). V jistém smyslu je vznik nového jakýmsi ospravedlněním tendence k zachování toho, čeho už bylo dosaženo. Protože však obojí tendence je vzájemně silně propletená jedna s druhou, zejména tak, že tendence k zachovávání dosaženého je komplexní, neboť prorůstá vznikáním nového, které nikdy není naprosto nové, ale vždycky nějak „navazuje“ na to již nastalé a zachovávané, tendence k vznikání nového je silně podmíněna a vlastně omezena, přinejmenším „statisticky“ časově (dlouhodobě). Nové proto nevzniká (nemůže vznikat) nárazově ani jednorázově, ale jen „dějinně“ A dějiny a dějinnost jsou přesně tím, co nelze odhadovat na základě statistiky a tím nějak předvídat.
(Písek, 181123-2.)