This text examines the ontological nature of an event and explores the principles of its internal integrity. The author questions what transforms individual components into a unified whole, criticizing the loose application of the term "event" to phenomena lacking internal unity, such as storms or avalanches. A primary distinction is drawn between "true" events, which possess inherent internal integrity, and "false" but real events, which represent a symbiosis or community rather than a centrally integrated individual. Using a forest as an example, the author argues it is not an organism but a collection of integrated organisms. The text emphasizes that a true whole requires components that are themselves individuals capable of cooperation based on internal unity. Since dead components cannot form a true whole, the analysis concludes by questioning the fundamental basis of internal integrity in every genuine entity, seeking to define what constitutes a true unified whole.
Sjednocenost (integrita) vnitřní
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Sjednocenost (integrita) vnitřní
Máme-li právem mluvit o něčem jako o události, musíme se tázat, co z pouhých „složek“ (z nichž je událost „složena“, tj. poskládána) dělá událost jako celek. Protože však nejsme uvyklí náležitému pojmovému rozlišování, mluvíme často o události i tam, kde žádnou sjednocenost či integritu nemůžeme shledat (např. lavina, bouřka, déšť apod.) Proto musíme rozlišit, zda určitá událost je sama „vnitřně“ sjednocena, integrována, anebo zda to jsme jen my, kteří ji jako sjednocenou myšlenkově uchopujeme a jakousi „sjednocenost“ jí jen přisuzujeme (i když to ovšem nemůžeme relativizovat nebo degradovat jako pouhou subjektivitu ve smyslu zdánlivosti). Nezbytnost náležitého pojmového rozlišení ovšem vyžaduje další upřesnění: od události pravé musíme odlišit událost nepravou, ale nikoli zdánlivou, nýbrž ,skutečnou‘ Uveďme příklad: les nepochybně nějak vznikl, nějak „žije“ a uventuelně i nějak chátrá či odumírá. Tak vytváří jakousi událost v čase, ale není to událost centrálně integrovaná – zkrátka a dobře: les není živým organismem, ale symbiózou mnoha organismů. A symbióza není pouhým „sklem“, pouhou „složeninou“ či pouhým nahromaděním, pouhou hromadou těchto organismů, ale právě jejich společenstvím, které samo také „jakoby“ žije, ale není to život jednotlivého organismu, tedy jedince. Co však dělá jedince jedincem? Tedy právě celkem? Není to společenství pouhých ,složek‘, tedy pouhá složenina, sklad, nýbrž předpokládá to, že samy ty ,složky‘ jsou jakýmisi jedinci, kteří na sebe nejen reagují, ale dokáží navzájem spolupracovat způsobem, který by nebyl možný bez jejich „vnitřní“ sjednocenosti. Zdánlivá „integrita“ třeba takového lesa je založena na vnitřní sjednocenosti všech jednotlivých organismů, které ono společenství lesa aktivně vytvářejí. Mrtvé složky nemohou vytvořit žádný celek, ani pravý, ani nepravý. A tak se musíme tázat, jak dochází k sjednocení každého pravého celku, tj. co je vlastním základem jeho vnitřní integrity.
(Praha, 190226-1.)
[původně jako 100502-3. – až po „(např. lavina, bouřka, déšť apod.)“, později doplněno o zbytek – pozn. red.]