The text proposes understanding philosophy as permanent self-criticism, a definition that avoids disputes over its fundamental nature. By framing philosophy as an ongoing critical process, even the rejection of philosophy can be viewed as a philosophical stance, provided it maintains a critical spirit. The author aligns with the Pythagorean tradition, viewing philosophy not as the possession of wisdom or truth, but as the love of it. This perspective allows for the possibility of error and its subsequent correction through a critical approach to one's own thinking and the feedback of others. Such a definition inherently accepts a plurality of philosophical approaches and shifts the focus from defining philosophy itself to delimiting specific disciplines, such as ontology. Ultimately, philosophy is presented as a dynamic activity where the core problem is no longer the general meaning of philosophizing, but rather the rigorous definition of particular areas of inquiry within a pluralistic landscape of thought.
Filosofie jako permanentní kritika
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Filosofie jako permanentní kritika
Budeme-li filosofii chápat jako permanentní sebekritiku, vyhneme se tak sporům o to, co je základním a ne-napravitelným rysem filosofování, takže i takoví myslitelé, kteří filosofii a filosofování odmítají, se budou těžko vyhýbat naší eventuelní námitce, že jejich zdánlivá „nefilosofičnost“ je vlastně jejich filosofií; leda že by se rozhodli zamítnout a zavrhnout samu kritičnost. A navíc tak budeme s to zůstávat v pradávném (Pythagorově) výkladu filosofie ne jako moudrosti, ale jako lásce k moudrosti, což můžeme za jistých předpokladů upravit jako lásku k pravdě. Tak jako podle Pythagory filosof může milovat moudrost, ale přesto se s moudrostí tu a tam i rozcházet, může se i myslitel milující pravdu tu a tam s pravdou minout, což se ovšem může podařit napravit, když to v kritickém přístupu k svému vlastnímu myšlení rozpozná (a případně to mohou rozpoznávat i jiní myslitelé, ovšem zase na základě svého kritického přístupu). Musíme si ovšem být vědomi toho, že takovéto chápání filosofie připouští i pluralitu různých filosofických přístupů a filosofií. Proto je zřejmé, že vlastní (obsahový) problém se nám pouze přesunul: nemusíme se už soustřeďovat na význam a smysl filosofie a filosofování vůbec, ale stojíme před úkolem vymezení té či oné filosofické disciplíny (Aristotelés ještě mluví u „vědě“, když ještě bez pojmenování uvádí filosofické téma TO ON HÉ ON; tato filosofické disciplína byla mnohem později nazvána „ontologií“).
(Praha, 190227-2.)