This text presents a critical reflection on ontology as a fundamental philosophical discipline. It traces the history of ontology from Aristotle’s "First Philosophy" to Christian Wolff’s formal naming of the field, focusing on the definition of "being as being." The author challenges the traditional tendency to view being exclusively as an object or thing. Instead, the text proposes that reality may possess both objective and non-objective dimensions. Using the example of living beings, the author illustrates that while an organism has objective traits at any given moment, its true "being" encompasses a temporal duration that includes the past and the future. This approach questions classical essentialism, which posits an unchanging essence behind constant change. The author argues that such essences are often mere mental constructs (cogitata) rather than perceivable realities. Ultimately, the document advocates for a philosophical understanding of existence that transcends simple objecthood, emphasizing the importance of non-objective aspects and temporal continuity in the study of being.
Ontologie kriticky reflektovaná
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 2. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Ontologie kriticky reflektovaná
Filosofický přístup je, jak řečeno, nutně kritický; musí tedy své kritice podrobit také každou filosofickou disciplínu, ať už se ustavila kdykoli a jakkoli (tím se pak může zabývat historie té disciplíny). Ontologie je filosofická disciplína; obsahově byla vymezena již Aristotelem, ale takto pojmenována byla až Christianem Wolffem (sám Aristotelé ji označil jako ,první filosofii‘). Měla to být disciplína, zabývající se „jsoucím jakožto jsoucí“; tak bývá přeložen Aristotelův výměr ze začátku 4. knihy Metafyziky, ale někteří už vhodněji překládají „jsoucím, pokud jest“. To nám umožňuje se k tomuto vymezení v reflexi vztáhnout s otázkou: mohlo by mít smysl se ke jsoucímu vztáhnout, pokud není? A protože jsme si již dostatečně dávno uvědomovali, že dosavadní tradice předmětného myšlení chápe „jsoucí“ („jsoucno“) jako předmět, jako věc, objevila se cesta k vysvětlení, proč a jak je možno se myšlenkově vztáhnout k nějaké „skutečnosti“ jako k ne-předmětu. A zase je třeba uvážit, že to, co nazýváme skutečností, může být nejen předmětem nebo ne-předmětem (s vyloučením třetí možnosti), ale že může mít předmětnou i nepředmětnou stránku zároveň. Uveďme jako příklad nějakou živou bytost; takový živočich (nebo rostlina) nějakou dobu žijí, což znamená nepochybně trvání v čase. To znamená, že takový pes je v každém okamžiku svého života předmětně jsoucí, ale že v daleko větší míře „je“ nejsoucí, ať už již nejsoucí (,bylý‘) nebo jako ještě nejsoucí (,budý‘). Protože však je nepochybně jsoucí jako celá bytost, budeme toto po nějaký čas trvající pobývání na světě označovat jako jeho „bytí“. Naproti tomu všechny okamžité aktuální jsoucnosti, které se ustavičně vyměňují, budeme chápat jako abstrakce, které pozorovány vlastně od skutečné živé bytosti jako celku odhlížejí, S tím úzce souvisí starý problém, v jakém smyslu lze o takovém v čase trvajícím „pobytu“ mluvit jako o „jednom“. Tradičně se to vykládalo tak, že po celou dobu trvání (života) živé bytosti, a tedy ustavičných proměn, zůstává něco od počátku až do konce beze změn, a na rozdíl od „bytí“ se mluvilo o tzv. „esenci“ (odtud ,esencialismus‘). Potíž byla v tom, že ,esenci‘ nebylo možno ani vidět, ani slyšet nebo jinak vnímat, nýbrž jenom myslet, takže nemůže jít o opravdovou skutečnost, nýbrž jen o skutečnost myšlenou (myšlené, cogitatum, musíme také považovat za skutečnost).
(Praha, 190227-3.)