This text explores the relationship between the subject and consciousness, challenging the common misconception that equates subjective activity with consciousness or self-awareness. The author argues that the fundamental characteristic of a subject is not awareness, but rather a goal-oriented activity aimed at mastery, control, and governance. Such activity occurs independently of consciousness; in fact, any form of awareness is necessarily predicated on the prior existence of a functioning subject. The subject is a real entity that must not be confused with an object or a mere product of thought. It lacks an external facade in the conventional sense; its exterior is the entire region it influences, organizes, and maintains, often by governing subordinate subjects. By defining the subject through its striving and inherent dynamism rather than its capacity for reflection, the text provides a provocative ontological framework. This perspective suggests that subjectivity is a primary existential force that precedes and enables consciousness, fundamentally reshaping our understanding of agency and the hierarchical structure of controlled reality.
Subjekt a vědomí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 3. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Subjekt a vědomí
Bylo by základní chybou se nezmínit o nesprávném zvyku spojovat aktivitu subjektu s vědomím (se subjektivitou). Základním rysem aktivity subjektu není vědomí, ani vědomí sebe, nýbrž právě jen ta aktivita, k něčemu zaměřená a o něco usilující (aniž ono „něco“ lze jakkoli objektivizovat). Subjekt je tam, kde najdeme úsilí o zvládnutí něčeho, o ovládnutí, o opanování, o vládu a vládnutí, o podrobení a podmanění něčeho, o nabytí vrchu – a to vše bez jakékoli součinnosti či spolupráce s vědomím. To, že bez uvědomování „sebe“ si nelze jakýkoli subjekt myslet, je omyl či obecný předsudek; je tomu právě naopak, totiž že uvědomění jakéhokoli druhu, včetně uvědomování „sebe“, je naprosto nutně podmíněno a umožněno pouze tam, kde už nějaký subjekt „je“, a to právě subjekt, který je skutečností (kterou je ovšem zapotřebí znovu a znovu přezkoumávat), aniž by k tomu jakékoli aktivity vědomí bylo zapotřebí. Myšlenka „vědomí“ je výtvorem myslícího subjektu, ale subjekt nevzniká tím, že je myšlen. To nás nutně vede ke zdůraznění opravdové skutečnosti subjektu – subjekt buď je „jsoucí“ nebo to žádný subjekt není. To, že subjekt není objekt, a to v žádném směru, si zasluhuje naší patřičné pozornosti. Subjekt rozhodně nemá žádnou vnější stránku, leda že za jeho vnějšek budeme považovat celý region, tím subjektem ovládaný, opanovaný, ovlivňovaný, specifickým způsobem ,založený‘ a ,udržovaný‘ (přesněji: spoluzaložený a spolu udržovaný, protože ono ovládání je – snad kromě případů primordiálních událostí – ovládáním jiných, dalších subjektů nižší úrovně).
(Praha, 190326-1.)