This text explores the profound and often tragic relationship between the philosopher and the pursuit of the absolute. The author argues that a philosopher is intrinsically driven to seek and serve the absolute with their entire being, yet this quest is inherently fraught with failure. Whenever a philosophical goal appears to be within reach, it inevitably reveals itself as a mere objectivity or a substitute, forcing the philosopher to abandon their results and begin anew. This cycle of discovery and disenchantment requires constant self-reflection and the unmasking of false certainties. Such a pursuit fundamentally alters the structure of existence, disrupting the simple life of mere givens. While philosophy may conflict with conventional happiness, a life without this quest remains shallow and unawakened. Ultimately, the effort to reach true reality, though it may result in wrecking established systems, is what grants existence its depth and height, transcending the flatness of a purely unreflective life.
[Filosof a jeho vztah k absolutnu]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 9. 1953
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1953]
[Filosof a jeho vztah k absolutnu]
Filosof nemůže jinak než se pokoušet najít absolutno a sloužit mu celou bytostí. A v tom je právě zdroj určité tragiky filosofického počínání (ostatně každého, které o absolutno usiluje), že nakonec vždy musí ve svém úsilí ustat, že se musí dosažených výsledků vzdát, že musí nastoupenou cestu opustit a začít nově, neboť vždy znovu se dříve či později objeví cosi objektivního, co se pokusí vztáhnout směr filosofického úsilí na sebe, co se tedy bude vydávat za absolutno, co se postaví na jeho místo. Je podstatnou součástí filosofického úsilí objevovat a odhalovat každý takový pokus o zcizení filosofického úmyslu; tragické v jistém smyslu však je, že takové odhalení musí provádět vždy znovu na sobě samém a u sebe samého. Filosof téměř vždy ve chvíli, kdy už už dosahuje absolutna, kdy má pravou tvář skutečnosti na dosah ruky, kdy usiluje o poslední postižení pravého stavu věcí, pravé skutečnosti, troskotá, neboť dosažené a postižené se ukáže být napodobeninou, prostě něčím jiným, cizím, nechtěným a nevolaným, ukáže se daností mezi jinými danostmi, skutečností uprostřed jiných skutečností, slovem marností a snad i ukazatelem marnosti samého původního úmyslu a úsilí. Lze z toho uzavřít, že ono úsilí po pravém se pravého vzdaluje, že prostý život má primát nad životem pravým, resp. že filosofie je v rozporu s životním štěstím? Ať tak či onak, úsilí o pravý život, o pravou skutečnost je možné i skutečné; samo to úsilí je již dokonale s to narušit strukturu prostého života i strukturu pouhé danostnosti tohoto světa. Prostý život už nemůže být štěstím, leč skrze neprobuzenost nebo zapomnění. A tím je zbaven své plnosti; stává se částečným, neuspokojivým, omezeným, plochým, nízkým. Hloubky i výšky jsou mu zapovězeny.
### 530906