This text from April 1963 calls for a fundamental revision of the relationship between knowledge and faith. The author examines whether these two spheres relate to an identical object and problematizes the very concept of objectivity. He introduces the term non-object-oriented reality to describe a foundation that is real yet cannot be treated as a mere object. A central thesis is that both knowledge and faith must be rooted in the same foundation to preserve the integrity of human life; however, their mode of grounding differs: knowledge is grounded in this foundation through the mediation of faith. This common foundation is truth, which exists independently of the subject (extra me) and serves as a norm rather than a mere function of faith. The author emphasizes that the conception of truth is primarily an ontological problem, as seen in the work of Hromádka, Kozák, and Rádl. Thus, the inquiry into the nature of truth is inseparable from the inquiry into the nature of reality and being.
[Vědění, víra a jejich zakotvení v pravdě]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 4. 1963
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1963]
[Vědění, víra a jejich zakotvení v pravdě]1
8. 4. 1963 (P[ra]ha)
Otázka vztahu mezi věděním (poznáním) a vírou musí být podrobena ve svém dosavadním řešení, resp. vůbec v dosavadní interpretaci určité revizi. Stručně můžeme narýsovat úkoly asi takto:
Především je třeba řešit otázku vztahu mezi „předmětem“ vědění a „předmětem“ víry. Jde o to, zda jde o „předmět“ identický, nebo rozdílný, ale také o to, jaký je rozdíl mezi vztahem vědění a vztahem víry k tomuto eventuálně společnému „předmětu“. Při zkoumání tohoto vztahu dojdeme nutně k otázce „předmětnosti“. Jde totiž o to, že není zdaleka samozřejmé a legitimní vztahovat se (jak ve vědění, tak zvláště ve víře) k svému „předmětu“ jako k předmětu, a tedy vůbec mluvit o tomto základu svého vztahu jako o předmětu. Tento základ je nepochybně skutečný; není-li však předmětný, jak o něm budeme mluvit? Použijeme si zatím termínu „nepředmětná skutečnost“. Jestliže však – podle samého termínu a výměru – jde o skutečnost vskutku nepředmětnou, jak vůbec může vstupovat do vztahu k našemu vědění a víře, nebo naopak, jakým způsobem se naše vědění, resp. víra vztahuje k této nepředmětné skutečnosti?
Věda (-dění) a víra nemohou být zakotveny v různých základech, nemá-li to mít nejvážnější důsledky v narušení integrity celého lidského života. Nepochybně ovšem způsob jejich zakotvení je odlišný. Přesně řečeno, vědění nemá možnost a schopnost bezprostředně zakotvit v tomto společném základě, jeho zakotvení je prostředkováno vírou. Tím je dána základní úroveň a platforma vztahu mezi vírou a věděním. Co je však oním základem, v němž je víra zakotvena bezprostředně a v němž je vědění zakotveno prostřednictvím víry? Tímto základem je pravda, která je dříve než vědění, ale i dříve než víra – neboť všechny Pannenbergovy výhrady proti soběstačnosti víry jsou naprosto oprávněné a správné. Také moje víra musí mít něco, co je „extra me“, totiž pravdu, která není její funkcí, nýbrž normou. Jaká je povaha této pravdy?
Pravdu, která je základem a předpokladem víry i vědění, musíme pochopitelně odlišit od (otázky) pravdivosti toho či onoho poznatku (poznání), ať už víry, či vědění. Základní pro náš problém je otázka vztahu mezi pravdou a mezi danou skutečností. A protože pravda je také skutečnost (je ostatně třeba blíže přihlédnout k tomu, co to je vlastně skutečnost a v jakém smyslu je pravda skutečností), jde o otázku po povaze skutečnosti, po povaze jsoucna, toho, co jest a co má váhu, co platí, co je závazné atd. Jinými slovy, jde o otázku ontologickou: pojetí pravdy je problém především ontologický, jak se ukazuje např. na pojetí Hromádkově, Kozákově, a zejména Rádlově.
### 630408
1 Záznam navazuje na soubor rukopisných poznámek z 11.–13. 12. 1962. – Pozn. red.