This text examines the definition of the term "předmět" (object) from the perspective of philosophical terminology and Czech etymology. The author emphasizes that while defining terms is a matter of convention, achieving conceptual clarity requires engaging with the internal logic of language. Drawing on the Czech etymology of "předmět," which relates to the act of "throwing" or "projecting," the author defines an object as a mental model or image projected before consciousness to comprehend surrounding reality. The reflection further explores the relationship between philosophy and language, advocating for an approach where philosophical thought respects the linguistic environment and its structure. In cases where standard language proves insufficient, the author suggests that creating new terms is a legitimate philosophical path, provided they align with both the nature of the subject matter and the living structure of the language. The goal is to avoid conceptual negligence and achieve precision by treating language as an active environment rather than a mere instrument. This methodological stance enables a deeper understanding of how objecthood is constituted within human consciousness.
Předmět
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 2. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Předmět
Abychom mohli myšlenkově pracovat s náležitou určitostí, musíme se dohodnout, jak budeme napříště slovu „předmět“ rozumět. Jde v takovém případě o pouhou konvenci; nejde vůbec o to, které slovo nebo dokonce který „pojem“ je správnější. Ať se rozhodneme pro kterýkoli z nich, abychom jej spojovali se slovem „předmět“, budeme nutně potřebovat ještě druhé slovo, s nímž bychom mohli spojovat ten druhý význam, druhý pojem. A protože jde jen o konvenci, můžeme rozhodnutí bez obav svěřit jazyku. Víme už, že česká etymologie naprosto zřetelně a jednoznačně odkazuje k zmíněnému „metání“, budeme napříště slovu „předmět“ rozumět tak, že to je jakýsi „obraz“ či spíše myšlenkový „model“, který před sebe (před svou mysl či vědomí, před svou myšlenkovou pozornost) před-mítáme, tedy promítáme. Už toto užití blízkého slova naznačuje, že jsme na správné cestě (zvolený myšlenkový model promítáme do skutečnosti kolem sebe a chápeme ji jeho prostřednictvím). Filosofovat je třeba nejenom pomocí jazyka jako nějakého instrumentu, ale z jazyka jako určitého prostředí; základní filosofický přístup (k čemukoliv) je v jazyce zakotven a tedy myslí jazyku „po srsti“, co možná v souhlase s jazykem, s tím, co nám jazyk napovídá. Někdy to ovšem nejde, protože máme vážné důvody, proč pokynů jazyka neuposlechnout a myslit mu „proti srsti“. Pak to řešíme dvojím možným způsobem: buď si zvykneme v tom konkrétním (a tedy vymezeném) ohledu jazyka nedbat (což je filosofická nedbalost), anebo se pokusíme vytvořit nová slova tak, aby byla (ve spojení s jinými slovy, ovšem) v souhlase nejenom s tím, čeho se „předmětně“ týkají, nýbrž také s jazykem a s jeho živou strukturou. Této druhé cesty budeme muset napříště několikrát použít, neboť odedávna náleží k filosoficky legitimním. Jít první cestou nás tlačí spíše obecný (tj. ne-filosofický) úzus či zvyk, návyk (proto dodnes říkáme o Slunci, že vychází nebo zapadá, ale si to doopravdy nemyslíme).
(Berlín, 930222–1)