This text explores the tension between specialized sciences and philosophy, focusing on the common scientific critique of philosophical approaches. Scientists often resist philosophical demands by claiming objectivity and accusing philosophy of anthropomorphism or the projection of human thoughts onto objective reality. The author argues that this critique is actually a pseudo-philosophical error that reveals a lack of philosophical qualification, potentially undermining scientific inquiry itself. The text identifies two fundamental misconceptions: the ungrounded assumption that the world exists as an independent objective reality regardless of human presence, and the belief that human interpretation is merely a source of error. The author suggests that understanding the world and humanity requires moving beyond treating reality as a mere object or thing. To view oneself solely as an object is a profound error. Philosophy serves a vital role in exposing these deep-seated epistemological biases that science often ignores. By examining the relationship between the observer and the observed, the text calls for a more nuanced understanding of reality that transcends simplistic positivist notions of objectivity.
Člověk
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Člověk
Speciální vědy se obvykle brání filosofickým požadavkům a nárokům (které si ostatně filosofie sama nevymýšlí, ale akceptuje je jako sobě i jim uložené) jednak poukazem na svou „objektivitu“, jednak kritickým hodnocením filosofického přístupu jako antropocentrického nebo dokonce antropomorfního. Výtka antropomorfismu poukazuje na to, že člověk – i filosofující člověk – má tendenci vykládat svět a skutečnosti „ke svému obrazu“, tj. dopouštět se hříchu projekce sebe sama a svých představ, svých myšlenek atd. do objektivního světa kolem sebe, do předmětné reality. Nesmí nás mýlit, že tuto výtku vznášejí vědci (a ve jménu vědy); ve skutečnosti jde o výtku filosofickou či spíše pseudofilosofickou. Tím na sebe jen vědec prozrazuje, že je filosoficky nedostatečně kvalifikován, čímž – jak si ukážeme – ohrožuje samu vědeckost svého počínání. Tato velmi rozšířená výtka (v podstatě pozitivistického ražení a obvykle i původu) je založena na dvojím základním omylu, který je filosof jako vždy v jiných případech povinen odhalovat. První omyl spočívá v ničím nepodloženém a jakoby samozřejmém předpokladu, že sám svět a vnitrosvětné skutečnosti jsou – bez ohledu na to, zda tu je či není nějaký člověk – „objektivní“, že to je tzv. objektivní realita. Druhý omyl spočívá v tom, že se v oné okolnosti, že filosof a dokonce člověk všeobecně může chápat a vykládat svět a jednotlivé skutečnosti podle sebe, vidí jen pramen chyb a omylů. Vždyť člověk v rámci světa vykládá také sám sebe: je i sám sobě překážkou, aby sebe pochopil? Vždyť kdyby ho tu nebylo, nebylo by také koho chápat, v myšlenkách se k ke komu dostávat. Může vůbec člověk sám sebe chápat jako předmět (objekt), jako věc (res, realitas), aniž by se dopouštěl toho nejhroznějšího omylu?
(Berlín, 930301–3)