This text explores the nature of thought and its inherent separation from external reality. Within the continental rationalist tradition, represented by figures such as Descartes and Leibniz, thinking is viewed as a subjective process confined within the boundaries of consciousness. Leibniz's concept of windowless monads illustrates this isolation, where the subject constructs internal representations of the world without direct sensory contact. Such a framework relies on a divine guarantor to ensure that these internal structures correspond to truth rather than deception. This approach signifies a resurgence of Platonism over Aristotelianism, emphasizing innate rules and mental materials. The text further discusses the tension between this rationalism and the rise of Anglo-Saxon empiricism, which challenged the self-contained nature of thought. Ultimately, these philosophical conflicts paved the way for German Idealism, which sought to derive objective reality entirely from the spirit and its cognitive operations.
Myšlení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 3. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Myšlení
Když uvažujeme o myšlení (tedy myslíme o myšlení), musí nás dříve nebo později zarazit jedna důležitá skutečnost: myšlením se nikdy nemůžeme skutečnosti, tj. skutečných věcí, dějů, bytostí atd. dotknout, nemůžeme s nimi přijít do kontaktu, neboť myšlení je vždy jen naším myšlením a my v něm jsme dokonale uzavřeni do své „subjektivnosti“, do subjektivity svého vědomí. Velmi názorně to demonstroval Leibniz na svých monádách: ty se vnitřně vyvíjejí, tj. strukturují, organizují, uspořádávají, až si – v nejlepším případě – vytvoří více méně dokonalou, „pravdivou“ představu o světě. Ale nikdy si tu představu nemohou vyzkoušet, nemohou si je zkontrolovat srovnáním s tím, jak svět opravdu vypadá, protože „nemají oken“. Řečeno poněkud odlišně: monády mají k dispozici jakýsi předem daný, ale neutříděný „materiál“, a kromě toho jakási pravidla, která umožní tento materiál třídit, srovnávat a uspořádávat. To vše ovšem předpokládá někoho, kdo především stvořil samotné monády, dále kdo do nich dal potřebný materiál a nezbytná pravidla, a zejména kdo garantuje, že to vše není ošklivá hra, ale cosi smysluplného a „pravého“. Myšlenku, že by mohlo jít o nějakého zloducha, vyslovuje okrajově už Descartes, jehož je Leibniz jakýmsi „filosofickým vnukem“ (mohl by být také jeho pozdním synem, jsa jen o padesát let mladší). Tento způsob uvažování je charakteristický pro evropskou kontinentální tradici, tj. pro tzv. karteziánský racionalismus. Do jisté míry jde o nové vítězství platonismu nad aristotelstvím, i když v dějinách filosofie to bývá interpretováno jinak (jako počátek nové doby a nového myšlení). Postupně však kontinentální myslitelé museli čelit stále naléhavějším námitkám empiristické filosofie anglosaské, a to buď respektováním druhého zdroje filosofie (a podle empiristů hlavního zdroje myšlení vůbec), nebo pokusem o odvození veškeré předmětné skutečnosti z ducha a jeho myšlení (k čemuž došlo v klasickém vyvrcholení německé filosofie, tzv. německého idealismu).
(Berlín, 930314–5)