This text explores the philosophical concept of paralogism, a term originating with Aristotle to denote faulty reasoning contrary to the Logos and logic. The author proposes a modern redefinition of this term within the context of a critique of traditional and formal logic. Formal logic is criticized for depersonalizing the Logos and for its reliance on a metaphysical prejudice of pure formality that ignores concrete cognitive content. If paralogism is understood as an offense against the true Logos, then formal logic itself appears fundamentally paralogical. This perspective allows for a distinction between two types of paralogisms: unjustified, simple logical errors, and legitimate paralogisms arising from a critical tension and polemic against the inherent flaws of formal logic. Historically, a certain right to legitimate paralogism has been attributed to dialectical thinking, from Heraclitus to Hegel, which recognizes the necessity of tension and contradiction. The study suggests that reevaluating the nature of paralogism can expose the metaphysical limitations of modern logical frameworks and restore a more authentic understanding of human thought.
Paralogismus
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 3. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Paralogismus
Termín „paralogismus“, jehož poprvé užil Aristotelés, znamenal původně chybný, nesprávný závěr, také chybný počet, připomínal něco překvapivého a proti rozumu jsoucího, nesmyslného, mylného, něco, co je v rozporu s LOGEM a logikou. Dnes vlastně není tohoto slova zapotřebí pro nějakou specifikaci druhu omylu či chyby, ale je mu možno dát nový obsah, nový smysl a význam, a to v souvislosti s kritikou tradiční, eventuelně i tzv. moderní logiky. Zformalizováním logiky došlo k depersonalizaci LOGU resp. k chápání LOGU jako nepersonálního: logické myšlení je takové, které respektuje všechny logické normy, jež mají formální charakter a netýkají se konkrétních myšlenkových „obsahů“. To je však docela konkrétní metafyzika, a jak dnes můžeme s jistotou říci, je to metafyzický předsudek (tedy zatíženost logiky metafyzikou, navzdory předpokladu údajné formálnosti). Budeme-li proto paralogismus chápat jako provinění proti samotnému LOOGU, pak se právě formální logika bude jevit jako fundamentálně paralogická. Anebo máme druhou možnost, totiž že paralogismus budeme chápat jako „provinění“ pouze proti této – jak bychom mohli říci – proti-logické formální logice (jen v příslušných proti-logických momentech, zajisté). To by nám pak dovolovalo rozlišit dvojí druh paralogismů, totiž neoprávněné, prostě vadné, chybné – a potom oprávněné, legitimní, vyvěrající z napětí, kritiky a polemiky vůči speciálním vadám, vlastním formální logice. Od časů Hérakleitových a v nové době zejména od časů Hegelových je např. určité „právo“ na (legitimní) paralogismy přiznáváno (některými na ně navazujícími mysliteli) dialektice.
(Berlín, 930321–1)