This text explores the ontological question of reactibility, specifically whether all events and beings possess the capacity to respond to one another. The author distinguishes between true and untrue beings, asserting that only true wholes are capable of genuine reaction, whereas the behavior of heaps or aggregates is merely a metaphorical representation of the activities of their constituent parts. The document critically examines how theoretical physics employs the term interaction to bypass deeper questions regarding the inherent agency and reactivity of virtual and real particles. A central focus is the distinction between action and reaction, questioning whether every action inherently possesses the ability to adapt its course to external circumstances to facilitate a response. Ultimately, the text investigates whether reactibility is a universal trait of all existence or if it is contingent upon a specific structural complexity, emphasizing the philosophical necessity of understanding the internal capacity of an entity to adapt to its situation.
Reaktibilita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 5. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Reaktibilita
Samostatným problémem, který je třeba bedlivě prošetřit, je otázka, zda snad nemá hlubší smysl a oprávnění předpokládat, že ne všechny události (tj. všechna jsoucna, neboť jsoucna jsou vždy události nebo komplexy událostí, a to buď takové komplexy, které samy jsou událostmi vyššího řádu, nebo prostě „hromady“ událostí; podle toho mluvíme o „pravých“ nebo „nepravých“ jsoucnech) jsou schopny reagovat na jiné. V jednom omezení je věc docela jasná, totiž půjde-li o „nepravé“ události, které už jen proto nemohou samy na nic reagovat, neboť nejsou pravými celky (pokud lze v takovém případě metaforicky o nějakém „reagování“ mluvit, pak jeho skutečnými „subjekty“ a nositeli jsou „nižší“ složky, z nichž se zmíněná nepravá událost „skládá“). Jako příklad může sloužit chování některých „hromad“ v gravitačním poli, kdy se osvědčuje náš zvyk předpokládat, že větší hmota má vždycky jakési těžiště, s jehož pohybem pak počítáme, jako by reprezentoval pohyb celého tělesa. Naproti tomu s mnohem většími nesnázemi se setkáváme při řešení takříkajíc principiálních problémů zcela teoretického charakteru, kdy nějaké ověření ve skutečnosti přinejmenším prozatím není dost dobře možné. Teoretická fyzika se např. tohoto problému dočasně „zbavila“ tím, že se vyhýbá termínu „akce“, ale mluví o „interakcích“. To jí umožňuje se nestarat o to, zda virtuální kvanta nebo částice mají vůbec nějakou reaktibilitu, zda jsou samy schopny reagovat. Termínem „interakce“ se pak zakryje tato otázka: nejsou jedinými „aktéry“ interakce mezi virtuálními a reálnými kvanty resp. částicemi jen ty, o nichž můžeme mluvit jako o reálných? Anebo můžeme právem přisoudit i oněm druhým schopnost akcí a tedy i reakcí? Již z tohoto důvodu je zřejmě nutné se zabývat rozdílem mezi akcí a reakcí. Zajisté je každá reakce možná jen jako akce, ale otázkou je, zda každá akce je schopná svůj průběh jistým způsobem „přizpůsobit“ dané situaci, tak aby k eventuelní reakci (na něco vnějšího) mohlo dojít.
(Berlín, 930513–2.)