This text analyzes the concept of the transcendental within the context of the history of philosophy, particularly in relation to the teachings of Immanuel Kant, John Locke, and G. W. Leibniz. The author reflects on the nature of human experience, concluding that besides sensory data, there must be a non-empirical component—the intellect—that processes this data. The core of the argument is a critique of identifying a priori forms of knowledge with universal validity. While the existence of a priori moments is necessary for the emergence of conscious experience, the author does not consider their validity to be pre-determined. Instead, he proposes viewing a priori elements as hypothetical constructs that are introduced into the cognitive process "on trial" and only retrospectively gain legitimacy. In this way, the rigidity of Kantian categories is challenged, emphasizing the creative and dynamic nature of human reason, which actively, though initially tentatively, creates its own tools for understanding the world.
Transcendentální / Transcendentní
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 8. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Transcendentální / Transcendentní
„T. = platný před zkušeností; konstituující zkušenost; apriorní; apriorní podmínky poznání“ (vysvětlivky Teodora Münze, in: 4826, Kant, Kritika čistého rozumu, Bratislava 1979, s. 572).
Pokud chápeme – zatím bez větších nároků – zkušenost jako jakýsi nějakým způsobem zpracovaný výsledek dřívějšího zakoušení (čehosi, zatím bez bližšího určení), pak je hned od počátku zřejmé, že kromě tzv. zkušenostních „dat“ tu musí být něco, co je schopno ta data nějak zpracovávat. A toto „něco“ nemůže samo být žádným „datem“, tj. nemůže mít svůj původ ve zkušenosti samotné, nýbrž musí přicházet odjinud než ze zkušenosti. Slavná hesla, Lockovo a Leibnizovo, týkající se této věci, jsou nad jiné výmluvná. Locke dával veškerý důraz na smyslovou zkušenost (už v tom je ovšem jisté omezení, neboť zkušenost smyslů není jediná možná a není ani základní v tom smyslu, že veškerá další, ne-smyslová či mimo-smyslová zkušenost by byla ze smyslové odvoditelná), ale upozorňoval přitom na myšlení, resp. rozum (intelekt): nihil est in intellectu quod non antea fuerit in sensu. Leibniz dodává jen „malé“ upozornění: nisi intellectus ipse. Otázkou tedy jest, co je tím „rozumem“, bez něhož se aktuální (a tedy pomíjivé) zakoušení nikdy nemůže stát vědomou (chápanou a zapamatovanou) zkušeností. Kant tyto rozumu vlastní a „původní“ prostředky označil za apriorní (a v tom smyslu univerzální). Zde musíme nasadit se svou kritickou pozorností: s tím, že ve zkušenosti jsou nutně přítomny momenty či elementy, které nepocházejí ze zkušenosti (a musí tedy přicházet odjinud), můžeme, a dokonce musíme souhlasit. V tomto omezeném smyslu můžeme myšlenku apriorních momentů našeho vědomí a myšlení přijmout. Co však rozhodně přijmout nemůžeme, je příliš rychlé ztotožnění apriornosti s univerzální platností. Je to pouze apriorní „jako-by-platnost“, která musí být vyzkoušena a stává se obecně platnou teprve dodatečně (a vždycky pouze „na úvěr“, jak to vyjadřoval J. B. Kozák). Jinak řečeno, to, co zkušenost umožňuje a dokonce spoluzakládá, ale ze zkušenosti nepochází, musí být vymyšleno, a to na začátku vždycky jen „na zkoušku“, dnes už nejspíš jen výjimečně, ale kdysi v temném už dávnověku zcela nezbytně vysloveně „nazdařbůh“. Apriori je tedy nezbytnou komponentou, a dokonce konstituentou každé zkušenosti, ale není to apriori nějak předem nám „dané“, „uložené“, jemuž bychom se nemohli nijak vymknout a vyhnout.
(Písek, 930827–1)