This text explores the concept of non-objective reactibility as an alternative to traditional notions of causality. The author examines how forthcoming challenges are structured within the non-objective realm and how futurity is shaped from the future. A central theme is the responsiveness of the not-yet-existing future toward current world events and concrete situations. The study distinguishes between three types of reactibility: the reactibility of true beings toward others, their sensitivity to adventive challenges, and the responsiveness of the incoming future itself toward worldly happenings. This non-objective reactibility of the adventive movement toward concrete beings forms the basis for human cognitive activities directed at truth, justice, and correctness. Since truth possesses no objective form, encountering it is only possible through the subjective activity of a human being leaning out into their own future. In this state, the subject encounters non-objective yet addressed challenges tailored to their specific situation. The text thus provides a profound reflection on the relationship between subjectivity, truth, and the ontological structure of time.
Reaktibilita nepředmětná
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Reaktibilita nepředmětná
Odmítnutím tradičních představ o kauzalitě a postavením nového pojetí na reaktibilitě se nutně dostáváme k otázce, jakým vlastně způsobem se strukturuje přicházející budoucnost v předpokládané nepředmětné výzvy (a také, jak se z budoucnosti „vyděluje“ a „formuje“ „budost“). Pochopitelně to nemůžeme chápat jako důsledek „působení“ přítomnosti (a eventuelně minulosti, touto přítomností zprostředkované) na budoucnost, nýbrž opět jakousi „vnímavostí“ ještě nejsoucí budoucnosti vůči tomu, co už „jest“ a jak to „jest“. Samy „výzvy“ jsou toho dokladem, pokud je máme chápat jako situační (a tedy situaci přiměřené, byť s její danostní stránkou vždy v napětí). Z toho jednoznačně vyplývá, že vedle reaktibility pravých jsoucen (pravých událostí) ve vztahu k jiným jsoucnům (událostem) musíme předpokládat ještě jakousi bytostně odlišnou jejich „reaktibilitu“ resp. vnímavost vůči adventivním výzvám, a potom ještě třetí, opět bytostně odlišnou vnímavost či reaktibilitu přicházející budoucnosti vůči vnitrosvětnému dění a jeho rozmanitým dějstvím. A právě na této – jak bychom mohli říci – nepředmětné reaktibilitě adventivního „pohybu“ vstříc konkrétním bytostem (pravým jsoucnům), pochopitelně v jejich konkrétní situovanosti, je nepochybně založena ta složka lidské subjektní aktivity, kterou chápeme jako poznávání „toho pravého“ (eventuelně pravdy, ale také práva, spravedlnosti, správnosti atd.). Setkání lidské bytosti s pravdou není možné v rámci běžné zkušenosti, neboť pravda („to pravé“) nemá vůbec žádnou předmětnou podobu. Proto je takové setkání možné jen díky tomu, že subjekt (jako jedna „složka“ člověka jako „konkrétní“ či spíše konkrescentní bytosti) je schopen se opětovně vyklánět do budoucnosti a teprve v této své vykloněnosti do své vlastní budoucnosti (tedy budosti) se s ryzí nepředmětností, ovšem zase jen s její kryptokonkrétní, situaci již přiměřenou a také adresnou „podobou“, setkávat.
(Praha, 931217–2.)