This text examines the ontological and semantic relationship between the concepts of 'pointing' and 'showing oneself' within the context of the phenomenon. Drawing on the work of Jan Patočka, it emphasizes that a phenomenon is not merely a passive object being pointed at, but something that actively shows itself. The author reflects on the temporal nature of things, interpreted as events that never reveal themselves in their entirety, but only partially within the current moment. This inquiry raises fundamental questions about the link between being and appearing: Is it possible for a thing to truly exist without showing itself in any way? Furthermore, the text questions the definition of a 'thing,' considering whether living beings or collections of objects can be categorized as such. It concludes by exploring whether a unified whole can ever manifest in its totality or if it is inevitably perceived as a structured plurality, thereby challenging the boundaries of perception and the self-presentation of beings.
Ukazovati a ukazovati se
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 1. 2017
- This is a part of the original document:
- 2017
Ukazovati a ukazovati se
Substantivum „úkaz“ je odvozeno ze slovesa „ukazovati“, které ovšem má také svou zvratnou podobu, totiž „ukazovati se“. Substantivum „úkaz“ nemůže však znamenat to, nač někdo ukazuje, tj. na to, co je (někým) ukazováno. Pak by se „úkazem“ mohlo stát cokoliv – stačilo by, aby na to někdo ukázal. Z toho je zřejmé, že pod slovem „úkaz“ musíme rozumět to, co se samo aktivně ukazuje, totiž to, co aktivně ukazuje samo sebe. Patočka (in: Péče o duši II, 161) mluví o „věci“, která se ukazuje; a zároveň poznamenává, že „věci na jedné straně v sobě jsou a jsou, čím jsou, a na druhé straně se ukazují“; a poznamenává také, že „ne každá věc se také ukazuje“ (vše str. 161). Z toho bychom mohli odvodit dvojí: 1) to, že nějaká „věc“ jest, ještě nevyplývá, že se ukazuje; 2) naše pojetí dává důraz na časovost a na čas, takže bychom mohli říci, že „věc“ (a my ji chápeme jako událost) se nikdy neukazuje celá, ale vždycky jen jako právě aktuálně jsoucí – což znamená, že se vždycky ukazuje je zčásti, pokud se ovšem vůbec ukazuje; 3) a jak je z posledního zřejmé, jsou možná „věci“, které se neukazují vůbec (alespoň tu je ta možnost). Vzniká proto nutnost se tázat: může vůbec nějaká „věc“ opravdu být, ale vůbec nijak se neukazovat? V jakém smyslu a do jaké míry je „bytí“ věci a její „ukazování se“ spjato a do jaké míry je na sobě nezávislé? A snad jen drobný dodatek: co všechno můžeme považovat za „věc“? Můžeme za pouhou věc považovat třeba i živou bytost? A na druhé straně: můžeme dvojici nebo trojici věcí (nebo dokonce jejich hromadu) považovat také za věc? Jak se vůbec od sebe liší „ukazování se“ nějakého množství „věcí“ od toho, když se ukazuje jen jedna „věc“, ale jako celek? Může se vůbec taková jedna věc (vskutku jedna, a tedy sjednocená, integrovaná „věc“) ukazovat? Není tomu snad tak, že se i celek musí ukazovat jen jako množství nebo hromada (byť nějak strukturovaná) a nikdy ve své „celkovosti“?
(Písek, 170127-2.)