This text explores the ontological and linguistic concept of event-based occurrence, distinguishing between true events and so-called pseudo-events. A true event is defined as a process that connects its past state with its future realization. The author identifies language as a primary example of pseudo-eventual occurrence—a social reality that simultaneously preserves and transforms its pastness. Language serves as a repository of concepts, assumptions, and mythological elements that cannot be simplified into a purely rational system of signs. Drawing on the ideas of Landsberg, the text argues that even modern, scientific language is inherently situated within a mythically predetermined world. Therefore, the critique of language should not aim at its destruction or its replacement by artificial logical systems. Instead, it should involve a continuous recognition of these mythological foundations. Ultimately, despite its mythic origins and pseudo-eventual nature, language remains the fundamental and indispensable instrument for the pursuit of truth and human understanding.
Dění pseudoudálostné / Jazyk jako pseudoudálostné dění / Mythos a jazyk
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 8. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Dění pseudoudálostné / Jazyk jako pseudoudálostné dění / Mythos a jazyk
Každá pravá událost se děje tak, že aktuálně vždy nějak navazuje na svou bylost, ale zároveň se připravuje na uskutečňování své budosti. U běžných pravých událostí, které nás potkávají (s nimiž se potkáváme) v každodenním životě, jde o komplikované struktury, které můžeme sice postupně poznávat (vědeckými postupy), ale které přímo nenahlížíme. Proto je s výhodou studovat a zkoumat způsoby, jak se dějí (odehrávají) nepravé události (pseudoudálosti), v nichž dochází k vzájemným reakcím (vzájemnému ovlivňování, ale zejména ke střetům nebo zase ke spolupráci četných událostí pravých. Nejčastěji to mohou být události historické v běžném smyslu, ale platzí to např. zvláště o takovém pseudoudálostném dění, jakým je utváření, přetvráení a „vývoj“ jazyka. U jazyka máme totiž skvělou příležitost pro sledování toho, jak tato sociální skutečnost stále částečně uchovává svou „bylost“ (kterou si můžeme představit nejen jako slovní zásovu, ale také jako jakousi „zásobu“ představ, přístupů, domněnek atd.), i když ji zároveň vždy přetváří. Ladsboerg např. upozorňuje na mytologické prvky, vlastní každému i dnešnímu a „modernímu“ jazyku, a nejen že to jazyku nevyčítá jako hrubou chybu, a také vůbec neschvaluje zavrhování „přirozeného“ jazyka (třeba pro vědecké účely) a jeho nahrazování „racionální soustavou znaků“ (6668, s. 85), ale naopak zdůrazňuje téměř jako přednost, že se dokonce i každé racionální (a vědecké) poznávání vždycky (a nutně) pohybuje ve světět už myticky předznamenaném. Kritika jazyka proto nesmí sloužit k destrukci jazyka, neboť jazyk podle něho zůstává základním prostředkem hledání pravdy, a to navzdoryx tomu, že má mytický původ, a že s tím spojené přetrvávající mytické prvky nelze nikdy zcela vyloučit, nýbrž je zapotřebí s nimi počítat a dokonce někdy a v něčem i pracovat, ovšem na základě dokladného poznání (či spíše vždy znovu pokračujícího poznávání i jazyka samého).
(Písek, 160806-1.)