This text explores the nature of the world as a phenomenon, responding to Jan Patočka’s Studies on the Concept of the World. The author challenges Patočka’s assertion that the world is the preeminent phenomenon, arguing instead that the world is not an appearance because it never manifests itself directly; only individual objects and their contexts are ever shown. Consequently, the concept of the world must be inferred or judged rather than derived from appearances. The author further critiques the notion of the original world of experience, suggesting that experience itself is more primordial than any world it might encompass. Drawing on the principle that consciousness is always consciousness of something external, the text argues that the experienced world necessitates a prior mental hypostasis or intellectual construction of the world to function as a framework. Ultimately, the world is presented not as an immediate phenomenal reality, but as a necessary conceptual postulate that provides meaning to our experiences and reactions.
Svět jako „fenomén“?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 1. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Svět jako „fenomén“?
Patočka ve svých rukopisných Studiích k pojmu světa (Fenomen. spisy III/1, s. 81 i jinde) píše beze všech pochybností o „světě“ jako nejdůležitějším fenoménu. Říká, že to není „nic docela jednoduchého“ a zdůrazňuje, že „charakterizovat jej znamená explikovat jej“ (dtto). (Nechám pro tento cíl zcela stranou, jak tomu je u Husserla.) Po mém soudu (a v mém pojetí) svět především není úkaz, neboť se jakožto takový nikdy a nikde neukazuje – ukazují se vždy jen jednotlivosti a jejich užší nebo širší kontexty, souvislosti, okolnosti atd. Pojem světa musí být ergo nasouzen, nemůže být odvozen ani z úkazů, ani z jednotlivých jevů (které jsou ostatně vždy také naším dílem). Kromě toho je třeba uvést, že pro Patočku platí, že „Původní svět je tedy svět prožívání, můj svět.“ (dtto) Ovšem co vlastně považujeme za „původní“? Svět prožívání přece nemůže být považován za původní, neboť samo prožívání je nepochybně původnější než „svět prožívání“, vůbec než cokoli, co můžeme prožívat. A co to je vlastně to prožívání? Můžeme za prožívání uznat něco, čeho si nejsme vědomi? Pokud nikoli, neuznáváme ergo nic než vědomí. Pokud ano, pak musíme vzít na vědomí, že bytostným určením (!) každého vědomí (event. každého aktu vědomí) je vědomí něčeho, co samo není vědomím, a že každé myšlení (a každý akt myšlenkový) je vždy myšlením něčeho, co není součástí ani složkou samotného myšlení – a k tomu nezbývá než dodat: a co také nelze jednoduše (a vždy) prohlásit za produkt myšlení či myšlenkového aktu. Aplikováno na „svět“: svět prožívaný je něco jiného než ono prožívání samo, i když by šlo eventuelně o prožívání světa (což ovšem po mém soudu není možné, zejména pak nikoli jako něco „původního“). Má-li jakýkoli prožívaný svět (či prožitek světa) mít vůbec smysl, musíme „předpokládat“, tj. hypostazovat něco jako svět (a to je myšlenkové práce!), tj. musíme mít nějaké povědomí, nějakou představ (?), nějakou myšlenku „světa“, na kterou pak reagujeme svým prožíváním (o němž pak chybně usoudíme, že kde o prožívání světa nebo o prožívaný svět).
(Písek, 150108-1.)