This text examines the ontological and historical development of the concepts of subject and subjectivity. The author begins by analyzing the Latin etymology of the word "subject," originally denoting that which is thrown underneath, and traces its semantic shift influenced by Christian and Hebrew thought. It critically reassesses the traditional view of René Descartes as the founder of European subjectivism, arguing that Descartes' conception remained rooted in an objectifying tradition where the subject is treated as a "thing" (res cogitans). The author identifies a genuine turning point in Leibniz's monadology and, more significantly, in Kierkegaard's existential concept of the subject as a non-object. The text emphasizes the necessity of distinguishing between subjectivity and "subjectness" (subjektnost), a distinction that remains terminologically unstable in contemporary literature. Finally, the author calls for the development of a new, persuasive conceptual framework that reflects the modern understanding of existence as "ex-sistence" and addresses the persistent terminological ambiguity within philosophical discourse.
Subjektnost a subjektivita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 1. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjektnost a subjektivita
Slovo „subjekt“ musíme chápat (a interpretovat) nejprve s odvoláním na latinské sloveso iacio (a tedy nikoli iaceo!), což znamená házeti, vrhat, metati: subjekt je tedy to, co je vrženo pod nebo dospodu. Historicky došlo ke změně tohoto výrazu, protože ho bylo využíváno příliš často k charakterizování aktivity než k charakterizování produktu nebo výsledku aktivity; nejspíš právě z tohoto důvodu převzalo jiné slovo, totiž obiectum, původní význam slova subiectum. (Souvisí to nepochybně s prosazením a šířením křesťanského myšlení, které stále víc – zejména ve středověku – dávalo důraz na činnosti, na aktivitu, a to tak, jak se pomalu víc a víc prosazovalo něco z myšlení hebrejského proti myšlení řeckému.) Rozhodující, přímo převratnou změnou se však stalo pojetí subjektu jakožto non-objektu; nedošlo k tomu náhle, ale po poměrně dlouhé přípravě. Hlavní roli tu sehrálo pojetí dánského myslitele Sørena Kierkegaarda, a to v úzké souvislosti s novým pojetí existence. Zatímco v učebnicích bývá za původce tzv. evropského „subjektivismu“ označován Descartes, ve skutečnosti je Descartesovo pojetí subjektu stále ještě zcela poplatno staré tradici zpředmětňujícího myšlení (člověk je pro Descartesa „věc“, res, myšlení je substance a také „věc“, res cogitans, apod.), až u Leibnize najdeme převratnou myšlenku „nitra“ monády, jejíž vnějšek přestal mít jakýkoli význam. Od té chvíle – a od chvíle, kdy existence byla chápána jako ex-sistence – se stalo nutností dělat zásadní rozdíl mezi subjektivitou a subjektností. Terminologicky to však dodnes není dost upevněné, a kromě toho lze v literatuře najít i další termíny, odvozené od substantiva „subjekt“ (např. subjektální, subjektový atd.). Důkladné promyšlení a zejména řešení a uplatnění celé problematiky na sebe nejspíš ještě nechá nějakou dobu trvat; to nás ovšem nutí k tomu, pokusit se o vlastní vyjasnění a přesvědčivou koncepci novou, ať už se potom ujme nebo nikoliv.
(Písek, 150118-1.)