This text offers a philosophical reflection on creativity and the relationship between the subject and the event in the process of generating novelty. Drawing on Konrad Lorenz's thesis that a creative force produces the higher from the lower "without preparation," the author examines the ontological status of the subject, traditionally identified as the soul or spirit. The central problem is the paradox of how a subject can be the active originator of action when the subject itself is constituted by the event that establishes it. The author critiques Jennings' concept of "action at random," noting that living beings always possess prior equipment, and instead focuses on an abstract model of the subject within an event. He challenges Lorenz's notion of a creator immanent to its creation, arguing that total immanence would render the subject purposeless. The subject is essential to the event precisely to allow it to transcend itself and interact with other events. The reflection provides a profound insight into the issues of transcendence and processuality within the creative act.
Tvořivost a nové / Subjekt a nové
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Tvořivost a nové / Subjekt a nové
Konrad Lorenz napsal (7662, s. 185): „Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru?“ – To je přece de facto nejvlastnější problém toho, čemu budeme říkat „subjekt“ a čemu se v různých dobách říkalo „duše“ či „duch“ nebo energeia apod. Jak vlastně může být „subjekt“ aktivní, tj. původcem akcí, jejichž výsledkem je něco, co tu dosud nebylo? Jak je to možné, když sám subjekt musí být vytvořen událostí, která se subjektem musí teprve stát, tj. tím, že si svůj subjekt ustaví? (Bez subjektu se v průběhu události nemůže nic nového přihodit!). Můžeme říci, že subjekt něco aktivně podniká „bez přípravy“? Co mám rozumět takovou přípravou? Je to něco jako ona Jenningsova „akce nazdařbůh“ (action at random)? U Jenningse ovšem se vlastně nelze takto tázat, protože on pro své pokusy měl vždycky určité konkrétní živé bytosti, které jsou ovšem vždycky nějak předem vybaveny, takže míra „slepého zkoušení“ je vždy už nějak jakoby předem nejen umožněna, ale předem zčásti rozvržena (a zároveň omezena). Nám však jde nyní o abstrakci „subjektu“, který si vytvořila ona abstraktní „událost“ – jde nám o myšlenkové modely. Můžeme připustit platnost Lorenzovy formulace, že to nové „tvoří tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru“? Je subjekt události imanentní, totiž oné události, která si jej ustavila a jejímž je subjektem? Kdyby byl opravdu své události imanentní, nebyl by jí přece k ničemu, nebyl by k potřebě, protože událost ten svůj subjekt potřebuje právě proto, aby byla schopna sama sebe překročit, vyjít ze sebe a reagovat na jiné události (a nechat jiné události reagovat na sebe).
(Písek, 150217-1.)