This text explores the ontological definition of doubt (dubium) as a state of radical indecision within a being-event. The author analyzes a situation where a subject, in its spontaneous action, encounters a "gap" or apparent "nothingness" between events. This gap is not understood as absolute non-existence but as a specific locus within a collective field that allows for the emergence of something entirely new and non-objective. Here, dubium does not represent a simple choice between existing alternatives; instead, it forms an ontological space for the entry of realities that have never existed before and are not predetermined by their surroundings. However, the text also warns that if this methodical skepticism reaches an absolute level, it paralyzes the activity of the being and leads to the cessation of its event-like nature. Doubt is thus viewed as a necessary prerequisite for the emergence of the new, which, in its extreme form, threatens the very reality and continuity of the subject's process within time and space.
„Dubium“ jako dubitandum (ontologicky)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
„Dubium“ jako dubitandum (ontologicky)
Když jsoucno-událost, které si již vytvořilo svůj subjekt (resp. již se stalo subjektem), v „akci nazdařbůh“ nenarazí v určité chvíli a na určitém místě na „nic“, resp. narazí na toto „nic“ jako na „prázdno“, jako na „mezeru“ mezi jsoucny-událostmi, nemůže eo ipso reagovat na toto „nic“, jako by to bylo přece jenom „něco“, ale ocitá se v situaci nerozhodnutosti. To by ovšem nebylo možné, kdyby ona mezera přece jenom nebyla „něco“. Je totiž rozdíl mezi tím, když jsoucno-události reaguje na jinou událost, aniž by přede bylo rozhodnuto, jak bude reagovat, a na druhé straně mezi tím, když jsoucno-událost se ocitne v situaci či ve stavu naprosté nerozhodnutosti (Zustand der Unentschiedenheit), tedy ve stavu, kdy tato nerozhodnutost není „omezena“ ani žádným jsoucnem-událostí druhým. Námitka, že v takovém případě nemá smysl mluvit o „reakci“, je nepochybně chybná, protože „prázdno“ mezi událostmi není skutečným prázdnem, tj. nicotou (prostorově a časově omezenou), nýbrž představuje vždy místo v „poli“, vytvářeném jako událostí-jsoucnem samou, tak dalším (ostatními) jsoucny-událostmi, které sice také mají své meze či hranice, a to v čase i v prostoru, ale zároveň vytvářejí spolu s dalšími jakési kolektivní „pole“ (podle pravidla, že žádnou událost-jsoucno nemůžeme – zejména pak na kvantové úrovni – lokalizovat a temporalizovat na určité místo v prostoru a v čase. Nerozhodnutost (tj. naše „dubium“) je navíc místem, kdy se může objevit (emergovat) něco nového, co vůbec nepotřebuje okamžitého spojení resp. srůstání s něčím ji v té chvíli jsoucím (daným) a co je prostým zvnějšněním nepředmětného. – Jak je zřejmé, pokouším se vymezit ono „dubium“ nikoli jako nerozhodnutost mezi několika relativně rovnocennými „výzvami“ ze strany okolních jsoucen-událostí, ale právě jako „mezeru“, dovolující vstup do světa konkrétních skutečností něčemu, co tu nejen samo nikdy nebylo, ale co tu leda až druhotně může zapojovat něco s dosavadních konkrétních skutečností do výstavby svého uskutečňování (nabývání předmětné stránky). Jsoucno-událost, které se dostává do situace nerozhodnutosti v tomto radikálním smyslu, může reagovat jen jako metodicky skeptické, ale pokud se jeho skepse (dubium) prohloubí až do „absolutnosti“, ochromí to nejen jeho aktivitu, ale přímo jeho jsoucnost (či událostnost – prostě se přestane dít, odehrávat, přestane být skutečností, „realitou“).
(Písek, 150225-2.)