This text examines the evolution of the concept of the atom, starting with the Presocratic philosophers Leucippus and Democritus and moving toward modern physical understandings of matter. The ancient thinkers defined the atom as the smallest, indivisible, and internally homogeneous unit, creating a theoretical model that influenced thought for centuries. However, modern science has revealed that atoms and their nuclei possess complex internal structures. Rather than discovering even smaller indivisible entities, contemporary research has shifted focus toward the role of energy in the process of particle fragmentation. It has been demonstrated that breaking these structures requires significant energy input, which can lead to the formation of new particles or quanta that may be inherently unstable. The energy required for such bombardment is often comparable to or greater than the energy of the target itself. Thus, the text reflects a transition from a static view of indivisible matter to a dynamic understanding of the interplay between structure and energy.
Atom a subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 5. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Atom a subjekt
Leukippos a Démokritost byli první presokratici, kteří myšlenkově pracovali s „modelem“ (intencionálním předmětem) toho, co je nejmenší, ale co už dále nelze dělit na něco ještě menšího. To jim pak spadalo do totožnosti s předpokladem vnitřní nestrukturovanosti, vnitřní homogenity (= plnosti) něčeho, co není pouhým bodem. Tím ovlivnili v mnoha směrech řadu dalších myslitelů, kteří jejich myšlenku převzali, ale opravovali a upravovali ji pro nové kontexty, které mezitím přinesla doba. Tak například ta myšlenka, že dělení (sekání, rozbíjení) do nekonečna není možné, ale že jsou jakási nejmenší jsoucna, která už dále rozdělovat či rozbíjet nelze, byla v jistém smyslu převzata, ale po jistých úpravách. Když se ukázalo, že „atomy“ v novém smyslu mají vnitřní strukturu, ba že vnitřní strukturu mají i jádra atomů, výsledkem nebylo nalezení něčeho opět nerozseknutelného, nerozbitného, nerozložitelného, ale ještě menšího, nýbrž nové světlo bylo vrženo na samo ono rozbíjení, rozsekávání jako nezbytného dodávání energie tomu rozbíjenému, která někdy vede de facto k utváření nových částic nebo kvant, která nejenom že lze znovu rozbíjet, ale která se někdy dokonce dost rychle rozpadají sama, jakoby samovolně. Tak se ukázalo, že energie nezbytná k takovému rozbití „ostřelováním“ je zcela souměřitelná s energií toho, co je ostřelováno, ba že někdy musí být i mnohem větší.
(Písek, 150527-1.)