This text offers a philosophical examination of the intricate relationship between the phenomenon of the "new" and the concept of "persistence." The author posits that anything truly new is ephemeral by nature and tends to disappear almost without a trace unless it is actively maintained, preserved, or integrated into an ongoing tradition. While persistence is essential for understanding the stability and transformation of our world, the author asserts that reality cannot be founded solely on persistent elements. Instead, the world is characterized by significant changes that cannot be derived from existing continuities or inert forces. Rejecting the notion of a world built from immutable particles, the text argues that all permanent structures originally emerged as "new" realities—previously non-existent states—that were subsequently preserved through active human or natural effort. Consequently, persistence is redefined as the ongoing transmission and preservation of what was once a novel occurrence. This reflection emphasizes that the stability of our environment is not a static property but a dynamic act of safeguarding innovation, highlighting the fundamental interplay between creation and continuity in the structure of reality.
„Nové“ a setrvalosti / Setrvalosti a „nové“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 7. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
„Nové“ a setrvalosti / Setrvalosti a „nové“
Z četných zkušeností víme, že všechno „nové“ velmi rychle pomíjí, ba ztrácí se takřka beze stop, pokud není nějak aktivně uchováváno, udržováno nebo pokud na ně není aktivně navazováno. Všude tam, kde je něco uchováváno (a kde se třeba zdá, že jde o něco trvalého), mluvíme o setrvalosti (nebo i setrvačnosti). Setrvalosti jsou pro stav a proměny světa velmi důležité a je třeba jim věnovat velkou pozornost. V jedné věci nám však musí být jasno: skutečný svět, jak jej poznáváme, nemůže být postaven (ustaven) pouze na setrvalostech, ale všude zjišťujeme, že dochází ke změnám, jež nelze vyvodit ani odvodit ze setrvalostí. Pokud nehodláme připustit, že „stavebními kameny“ světa, jak jej poznáváme, jsou nějaké naprosto neměnné částice či složky, musíme připustit, že všechno trvalé nějak vzniklo a pak bylo aktivně uchováváno, takže ona trvalost (setrvalost) záleží vlastně v uchovávání a předávání (tradování) toho, co původně vzniklo jako „nové“, jako nová, dosud neexistující skutečnost.
(Písek, 150720-1.)