This text explores the ontological distinction between a being and its Being, framed within the concepts of temporality and wholeness. The author argues against reducing a being to its immediate present, emphasizing its character as an event that encompasses past states and future possibilities. True beings are defined as integrated entities whose concreteness cannot be captured by a single moment of current beingness. Instead, the Being of such an entity is coextensive with its entire existence or life, spanning from its origin to its end. To articulate this internal unity and the dynamic nature of its development, the term physis is employed. Physis signifies more than mere motion or a succession of states; it represents an integrating principle of birth, growth, and decay. This allows for an understanding of existence as an open-ended development that is not strictly predetermined. Ultimately, the text calls for a fundamental distinction between transient beingness and Being as a holistic, eventful process through which a true being is constituted.
Jsoucí a FYSIS
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Jsoucí a FYSIS
Tak jako jsoucí (jsoucno) nemůžeme omezit (redukovat) pouze na aktuálně přítomné jsoucí, ale musíme mu přiznat jeho událostnost a tedy vedle jeho aktuální jsoucnosti akceptovat jeho bylost (jako řadu jsoucností, které aktuální sice už byly, ale nyní aktuální nejsou), jakož i jeho budost (jako zatím jen zčásti odhadnutelnou řadu jsoucností, k jejichž akutálnosti má teprve dojít). To pochopitelně platí jen o tzv. pravých jsoucnech, vnitřně více nebo méně integrovaných a tedy určitým způsobem spjatých v jednotu, v celek. Chceme-li vyslovit (pojmenovat) to, jak je jsoucno jakožto celek vskutku „jsoucím“, nemůžeme se vyhnout problému zásadního rozlišení mezi jsoucností a bytím jsoucna. Každá jsoucnost (pravého) jsoucna je pouhou „abstrakcí“ (ovšemže nikoli „subjektivní“ či jen myšlenkovou), neboť zachycuje něco, co ještě aktuálně není, nebo co se právě aktuálním stává a stalo, ale okamžitě aktuálním být přestává a stává se minulostí; „konkrétní“ (konkrescentní) je pouze pravé jsoucno jako celek, a jakožto celek nemůže být celé aktuální, tudíž ani aktuálně jsoucí. A právě v takovém případě mluvíme o bytí onoho (konkrétního) jsoucna, neboť jeho bytí je časově (ale i prostorově) koextenzivní s celou jeho skutečností, s celým jeho „životem“ (ať už v doslovném nebo jen přeneseném smyslu). A tato okolnost, že počátek, průběh a zakončení pravého jsoucna (jakožto události, událostného celku) náleží nějakým scelujícím, integrujícím způsobem „k sobě“, a to tak, že můžeme mluvit o zrodu, růstu a uhynutí, je v našem pojetí postihována oním termínem fysis, který znamená víc než pohyb, a ovšem víc než pouhou sukcesi jednotlivých stavů, nám umožňuje chápat celý průběh jako více než sjednocený, tedy jako vývoj nebo rozvoj (zajisté neredukovaný na pouhé rozvíjení něčeho, co už na počátku bylo v zavinuté podobě „dáno“ a tedy rozhodnuto, determinováno).
(Písek, 150801-2.)