This text explores the concept of praxis as activity, critically re-evaluating Marx's emphasis on social practice. The author argues that the significance of activity extends beyond human society to all subjects, including pre-living ones, thereby shaping the nature of the entire world. On a philosophical level, this approach is applied to the concept of truth, which is understood not as a static object but as a normative horizon for the activity of discourse. The core of the reflection lies in the ontological nature of the subject, which transcends its own activity in two ways. Firstly, internally, by drawing from the deeper layers of its being, and secondly, realistically, through its ek-static nature, which enables the active transformation of events. The text emphasizes that it was precisely this transcendental and internal dimension of the subject that Karl Marx systematically denied. The work thus offers a broader ontological framework for understanding the relationship between the subject, truth, and the world through the prism of creative activity.
Praxe jako aktivita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Praxe jako aktivita
Marxovo mimořádné zdůraznění významu praxe pro člověka i pro společnost je jenom podtržením jedné stránky fenoménu mnohem širšího (rozšířenějšího), totiž významu akcí a aktivit pro všechny subjekty vůbec, tedy nejen pro živé bytosti, ale i pro všechny subjekty předživé, a v důsledku toho pro povahu celého světa. Ve filosofii pak specielně je třeba ono rozlišení aplikovat na pojetí pravdy: pravda sama není žádný předmět, o kterém by se dalo něco vypovídat, nýbrž je důležitá (a závazná) pro aktivitu vypovídání o čemkoli. Tak jako se pravda vztahuje k čemukoli (a ,ukazuje‘ to ve svém světle), tak se každá aktivita či praxe (a zejména myšlenková, rozumová) musí nebo aspoň má vztahovat k čemukoli, ale zase ve světle pravdy. A to je možné pouze díky povaze subjektní aktivity a vůbec subjektu: zatímco pouhá událost proběhne až do konce (nebude-li rušena) a pak skončí, její subjekt (který si ona událost musí ustavit a udržovat, případně opravovat) ji dvojím způsobem přesahuje. Předně ji přesahuje „dovnitř“, neboť dokáže „čerpat“ z hlubších vrstev jejích vnitřních hlubin a tak získat možnost samu událost pozměnit, takže skončí jinak; a za druhé ji přesahuje i „reálně“ tím, že tuto změnu uskuteční díky své ek-statičnosti. (A to je právě to, co nejen nevzal vážně, ale přímo programově popíral Karel Marx.)
(Písek, 150811-2.)