This text addresses the fundamental philosophical problem of subjectivity and agency, arguing that subjectivity cannot be perceived as mere immanence. Instead, it must be understood through intentionality, where consciousness is characterized by its inherent ability to transcend itself and aim toward something external that is not its component. Without this relationship to the "other," consciousness would fail to relate even to itself. Drawing on Hegel’s concept of the Absolute Spirit, the author illustrates that self-awareness requires an act—the active positing of a "non-I" such as nature or history. The core argument advocates for generalizing this model: the constitution of a subject at any level depends on a proto-act through which an "event" steps outside of itself. The text proposes a systematic exploration of the event-based structure by which an event forms its own subject. Ultimately, the work calls for a deeper ontological appreciation of how consciousness and subjectivity are established through the dynamic process of self-transcendence and active externalization into the world.
Subjektovost a subjektnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjektovost a subjektnost
Jedním ze základních problémů i v dnešní filosofii a určitě ještě nějaký čas i v budoucí) je to, že subjektivitu nemůžeme chápat jako jakousi imanenci, nýbrž jako něco, čemu je vlastní intencionalita. O intencionalitě a intencích se ovšem už nějaký čas docela hojně mluví a píše, ale stále zůstává ontologicky nedoceněná ta fundamentální charakteristika vědomí, že nikdy není stavem ani procesem pocitů a dojmů, nýbrž že samo sebe opouští resp. přesahuje a že vždy nějak míří k něčemu, co není jeho složkou ani součástí. Bez tohoto vztahu k něčemu jinému by vědomí nemohlo být vědomím, už také proto, že by se nemohlo vztáhnou dokonce ani samo k sobě. Proto ostatně ani „absolutní Duch“ Hegelův (z Fenomenologie) nebyl a nemohl být vědomím, nýbrž předpokladem a podmínkou jeho sebeuvědomění byl (musel být) čin, byla aktivita, ono „kladení“ před sebe něčeho jiného, tedy nějakého „ne-já“ (přírody a pak dějin). Platí dokonce ještě vyostřeněji: onen absolutní Duch nebyl a nemohl být žádným „já“ (či „Já“), dokud sám sebe neopustil, aby se teprve potom mohl k sobě zase vrátit. Pochopitelně tu šlo jen o model, ale o model, který může být – a po mém soudu musí být – rozšířen a přímo generalizován. Nejde a nesmí jít jen o vědomí, o subjektivitu, nýbrž o podmínku ustavení subjektu na kterékoli úrovni. Na počátku je něco, co ještě není „já“, ale stává se to takovým „já“ jakýmsi proto-aktem, kterým „událost“ překračuje sama sebe a vykračuje ze sebe ven. Bylo by předčasné chtít konstruovat nějakou událostnou strukturu toho, jak si událost utváří svůj vlastní subjekt, ale je to terén k důkladnému prozkoumávání.
(Písek, 150925-1.)