Událost – model myšlenkový
docx | pdf | html ◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 11. 2015
    This is a part of the original document:
  • 2015

Událost – model myšlenkový

Právě v souvislosti s odhadováním toho, k čemu snad s větší nebo menší pravděpodobností dojde, jsme nuceni zavést pojem (a příslušný intencionální model) „události“. Jde totiž o to, že musíme rozpoznávat, nakolik je to, co má teprve nastat v souvislosti s tím, co už nastalo resp. co je právě tím aktuálně jsoucím, ačkoli všude kolem je spousta jiných aktuálně jsoucích, jejich ž vliv na budoucnost toho našeho vybraného aktuálně jsoucího je minimální, zanedbatelný nebo dokonce zcela nicotný. To je právě důvodem k předpokladu (resp. závěru), že událost je nějak – zajisté relativně – ohraničena vůči jiným událostem v okolí, že tedy můžeme počítat také s tím, že má i časově nějaký počátek a nějaký konec, a ovšem mezi nimi svůj vlastní průběh. Můžeme tedy také zdůvodněně uvažovat o tom a zkoumat to, co vlastně a do jaké míry k události náleží a co je naproti tomu této určité události vnější. To, že musíme počítat u každé události s tím, že má nějaké hranice, nějaké meze, vůbec nemusí znamenat, že to jsou meze či hranice nepřekročitelné. Právě naopak: to, že se každá událost musí nějak postarat o svou integritu a tedy i o svou oddělenost od okolí, vede nutně k tomu, že musíme uvažovat o tom, jaké povahy jsou vztahy této osamostatněné a tedy integrované události k jiným událostem v nejbližším, ale i vzdálenějším okolí. Musíme potom náležitě rozlišovat mezi působením jiných událostí z okolí na uvažovanou událost a mezi nejrůznějšími formami reagování této události na své vlastní okolí. V souvislosti s tím musíme ovšem uvažovat také o reagování jiných událostí na onu námi uvažovanou a ergo i o povaze vzájemného reagování událostí na sebe. Tradiční chybou bylo přeceňování setrvačností, obvykle spojovaných s neměnností nějakých „elementů“; místo toho budeme muset zkoumat vzájemné formy reagování událostí jedné na druhou, ale také třeba i celých kolektivních vzájemných reakcí jakou mnohostrannou „hru“ či „souhru“, z níž žádná jednotlivé událost nemůže být uvažována a zkoumána pouze jednotlivě, izolovaně. Co je ta či ona událost a jakou má povahu nemůžeme dostatečně poznat, zapomeneme-li na to že události navzájem hrají tuto „hru“ a že na sebe nejen působí, ale také na toto působení vždy nějak reagují (což zároveň nutně znamená, že nejrůznější typy působení mohou být někdy také filtrovány resp. nepropouštěny, a to v závislosti na citlivosti nebo naopak na prahu (či necitlivosti) to či oné samostatné události. – Kromě toho musíme také připomenout, jak důležité je odlišovat události pravé od událostí „nepravých“; jejich odlišnost spočívá docela principiálně v tom, že události pravé ustavují a udržují svou integritu samy sobě, zatímco události nepravé potřebují být ve své integritě ustavovány nebo aspoň udržovány zvnějška, tedy jinými událostmi (resp. nějakými událostmi jakožto subjekty).

(Písek, 151117-3.)