This essay analyzes the stark contrast between Mikhail Gorbachev's reformist efforts in the Soviet Union and the rigid stance of the Czechoslovak communist regime in the late 1980s. The author highlights the irony of a single day’s news featuring both Gorbachev’s speech on democratization and a local article dismissing a mass Catholic petition for religious freedom. While Moscow encouraged citizen initiative and the overcoming of bureaucratic apathy, Czechoslovak authorities marginalized the believers' movement as the work of a few fringe individuals. The text examines the growing civic courage and spiritual renewal in Czechoslovakia, evidenced by high church attendance and massive support for petitions against religious discrimination. It criticizes local bureaucrats who adopt the rhetoric of perestroika while maintaining repressive, administrative methods. Ultimately, the essay concludes that while Catholic laypeople have crossed their Rubicon by overcoming fear and demanding their rights, the ruling elite remains stuck in outdated, anti-democratic patterns, refusing to acknowledge the shifting social and political landscape.
Dvojí Rubikon
Ladislav Hejdánek
in: Lidové noviny, 1, 1988, n. 3, p. 1
in: Lidové noviny, 1, 1988, č. 3, str. 1 (březen)
◆ článek, česky, vznik: 1988 ◆ poznámka: přetištěno Praha 1990
◆ article, Czech, origin: 1988
Jsou náhody, jimiž se vyjeví něco podstatného, i to možná náleží ke „lsti rozumu“, o které kdysi mluvil Hegel. A taková náhoda poskytla čtenářům RP v jednom dni projev Michaila Gorbačova, udávající směr příprav na červnovou konferenci KSSS, a článek o vztahu mezi státem a církvemi, podepsaný Václavem Doležalem. V Sovětském svazu chtějí usilovat o to, „aby se v maximální míře stimulovala iniciativa a samostatnost lidí, aby byla překonána jejich pasivita, občanská netečnost, apatie, nesamostatnost myšlení a všechny tyto přímé pozůstatky byrokratického stylu řízení“. U nás však, když se iniciativa několika katolických laiků setkala s masovou podporou v římskokatolických řadách, jsou čtenáři upozorňováni na to, že „akce není organizována církví“ a že „naprostá většina ordinářů“ se od ní distancovala (škoda, že nejsou uvedena čísla, mluvila by sama za sebe). Z Moskvy slyšíme: „Demokratičnost, důvěra k lidem, tolerantnost k nezvyklým jevům, k hledání nových cest, kompetentnost, dobrá vůle, povzbuzování iniciativy a novátorství, podpora talentů“ – a u nás: „Akce sama se zrodila dosti bizarně – jako iniciativa jistého pana Navrátila…“ – „ve skutečnosti šlo o dílo několika málo jednotlivců“. A mohli bychom dost dlouho pokračovat.
Kdo sledoval trochu vnímavěji život věřících v našich zemích, tomu nemohlo ujít, že v posledních letech docházelo a dochází k významnému pohybu a proměnám. Pozornost vzbudila zvýšená návštěva bohoslužeb zejména v katolických chrámech a také účast mladých. Ještě nápadnějším jevem byly různé mimořádné akce, jako masová přítomnost věřících na některých poutních místech, stále ještě probíhající podpisová akce, v níž statisíce věřících dávají výraz svému přesvědčení, že je už na čase řešit problémy, jež se nahromadily v důsledku léta trvajících nezákonných postupů, diskriminujících křesťany (a vůbec jinak než marxisticky a komunisticky smýšlející občany). Lidé se chopili iniciativy (jinak než iniciativou několika lidí nic nového vzniknout přece nemůže) a další je podpořili svým podpisem. A ihned se jako první ozvali mluvčí právě těch kruhů, které nesou hlavní odpovědnost za celkově neutěšenou situaci naší společnosti a zejména za obrovský úpadek kulturního, ideového a duchovního života, z něhož byli a stále ještě jsou vylučováni křesťané všech vyznání a nábožensky orientovaní lidé a také vynikající kulturní tvůrci a vědečtí pracovníci, z nichž mnozí byli a někteří dosud jsou přesvědčenými marxisty. Ale právě na adresu takových, jako je autor z RP, řekl vůdce sovětských komunistů: „Jestliže rozhodně upouštíme od příkazových administrativních metod v hospodářství, pak obdobné metody v duchovním pokroku společnosti jsou tím nepřijatelnější.“
Všichni signatáři nejnovější akce katolických laiků se přihlásili svým činem nejen k „dílu duchovní obnovy“, rozvrženému na deset let a vyhlášenému společným pastýřským listem českých a moravských biskupů a administrátorů, ale také – a právě to je třeba ocenit nejpozitivněji – k dílu společenské a politické přestavby, o které se někteří naši byrokrati už naučili ledacos papouškovat, ovšem tak, aby přestavbu zbavili skutečného ostří a aby mohli pokračovat ve svých zastaralých metodách nerušeně dál. Jen tak je možné, aby na výslovný poukaz, že i v socialistických zemích to jde ve vztahu k církvím jinak, se někdo náhle začal odvolávat na naši odlišnost a národní specifiku. Naši katolíci překročili svůj Rubikon. Ale „činitelé“ se zatím čisté vody štítí.