This text examines a fundamental shift in the philosophical understanding of arché, or the origin of all things. The author contrasts the ancient Greek conception, which viewed arché as a governing principle and a fullness from which everything is derived, with the concept of nothingness. For Greek thinkers, the idea of emptiness as a beginning was entirely foreign, as they perceived the origin as a permanent and ruling foundation. The emphasis on nothingness emerged primarily in early Christianity through the doctrine of creatio ex nihilo (creation out of nothing). Although originally a theological defense against the Greek notion of God as a mere organizer of pre-existing chaos or matter, the philosophical implications of this idea were profound. Once the concept of nothingness was emancipated from its theological origins, it enabled a view of being as an event with a distinct beginning and end. This new understanding allows for the emergence of something truly new that did not exist before, transforming static ontology into a dynamic perception of the event-like nature of reality.
Arché a „nic“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 4. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Arché a „nic“
Mám za to, že jedním z nejdůležitějších kroků k principiálnímu obratu filosofického myšlení je nové, zásadně od starořeckého pojetí odlišné chápání „počátku“, arché, rozumí se počátku všeho. Samo řecké slovo arché znamenalo svými slovními kořeny nejen to, co je na počátku, ale to, co od onoho počátku nadále trvá a dokonce vládne všemu, panuje nade vším (vždyť archonti byli přece vladaři!). Anaximandrův výrok, že jde o to, z čeho všechno vzniká a do čeho zase všechno zaniká, byl takřka bez výjimek chápan tak, že v arché je vlastně plnost všeho, zatímco všechno další je jen odvozením z této plnosti. Myšlenka, že by bylo možno stejným právem chápat arché jako opak plnosti, totiž prázdnotu, nicotu, byla řeckému myšlení zcela cizí. Dokonce i pro atomisty, kteří počítali s „prázdnem“, šlo jen o okrajovou okolnost (a i to se stalo předmětem kritiky a odmítnutí). Zdůraznění „nicoty“ najdeme až v poměrně raném křesťanství; a je pochopitelné, že nejde o myšlenku filosofickou ani filosoficky zdůvodněnou. Nicméně šlo o zvláštní způsob, jak se tato myšlenka začala ozývat nejen v theologii, ale také ve filosofii, a to navzdory tomu, že theologickým motivem k jejímu zdůraznění a posléze dogmatickému zafixování byla obrana proti přesile řeckého myšlení. Důraz na creatio ex nihilo mířil zejména proti kompromisní myšlence Boha jako pořadatele čehosi ještě původnějšího, totiž chaosu (eventuelně věčné hylé apod.) Jakmile se ovšem myšlenka nicoty emancipovala z původních theologických kontextů a ponechala si důvěrnou spjatost se vznikáním, počínáním něčeho nového, co tu dosud nebylo, otevřela se cesta k chápání událostné povahy všeho jsoucího – a tedy k pochopení toho, že všechno nějak začíná, ale také nějak končí.
(Písek, 140423-1.)