This text offers a philosophical analysis of the concepts of object, objectivity, and objectification within the framework of the intentionality of human thought. The author makes a rigorous distinction between an object as the intentional target of a mental act and an object understood as an inherent ontological characteristic of a thing. The Western intellectual tradition, rooted in ancient Greek philosophy, is critiqued for its dominant tendency toward objectification. This approach often reduces reality to its objective aspects, even when the entity in question is essentially non-objective or cannot be confined to its objective features. While awareness of non-objectivity has grown significantly over the past two centuries, there remains a persistent risk that the act of reflecting upon a subject will lead to its unwarranted ontological transformation into an object. The text argues that making something the object of consideration must not equate to its ontological objectification. Ultimately, the author emphasizes the necessity of recognizing the limits of objectifying thought and avoiding methodological errors that distort the authentic nature of reality by stripping away its non-objective dimensions.
Předmět a předmětnost / Nepředmětnost a „předměty“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 6. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Předmět a předmětnost / Nepředmětnost a „předměty“
Každá myšlenka se vyznačuje tím, že se k něčemu odnáší, že na něco míří, že není prostě a pouze určitým myšlenkovým aktem, výkonem, ale že se vztahuje k něčemu dalšímu, co není její součástí ani složkou. Proto mluvíme o její intencionalitě, neboť jde o její aktivní vztahování, nikoli o pohled zvnějšku. A stalo se běžným zvykem mluvit o tom, k čemu se myšlenkový akt vztahuje, jako o jeho „předmětu“. Zároveň však slovo „předmět“ má ještě jiný význam, neboť je chápán (ať už vědomě či nevědomky) jako charakteristický rys určité věci, a to bez ohledu na to, zda se k ní nějaké myšlení vztahuje nebo nevztahuje. V prvním smyslu to, co se stane předmětem nějakého myšlenkového aktu, se samo nijak nemění – to, že něco míníme nebo že na něco myslíme, nepřidává tomu míněnému nebo myšlenému nic navíc, ale ani z něho nic neubírá: tím, že je něco míněno, nestává se nikterak čímsi předmětným nebo aspoň předmětnějším, než bylo (nebo je), i když míněno nebylo (není). Naproti tomu způsob myšlení, kterým celá staletí, ba dokonce půl třetího tisíciletí ovlivnili evropské (západní) myšlení staří Řekové, je – jak říkáme – zpředmětňující, tj. už jen tím, že je nějaká věc (skutečnost) tímto způsobem míněna (myšlena), bere ji toto zpředmětňující myšlení jako předmětnou, a to i když předmětná není, ať už je tomu tak, že není předmětná vůbec nebo že na svou předmětnost (předmětnou stránku) nemůže a nesmí být omezována, redukována. Ponětí o tom, že některé skutečnosti nemohou a nesmí být chápány jako předmětné, se ovšem v posledních tak dvou staletích silně rozšířilo, jak o tom svědčí dokonce slovní formulace. A tak musíme brát na vědomí, že učinit něco „předmětem“ svých úvah, nemůže a nesmí nezbytně znamenat, že to zpředmětňujeme, že to proměňujeme svým přístupem na předmětnou skutečnost, tedy na „předmět“ ve smyslu ontologickém. A pokud tak přece jen činíme, musíme to rozpoznávat jako chybu svého zpředmětňujícího přístupu.
(Písek, 140622-1.)