This text critically examines Jan Patočka's 1969 formulation regarding the "creation of being" and "ontogenetic function," arguing that being is not created but rather performed. The author challenges the notion that a subject—whether a human being or Hegel's Absolute Spirit—can create its own being from nothing. Although the Spirit realizes and performs its being through activity and praxis in nature and history, it cannot be regarded as its own creator in an absolute ontological sense. This principle is applied to the human phenomenon: an individual must already "be" in order to begin performing their being and subsequently transforming themselves. The analysis emphasizes the fundamental distinction between performance (praxis) and original creation, thereby questioning certain modern interpretations of ontology and subjectivity. The study concludes that while a subject becomes itself through the performance of being, this process is always conditioned by a prior existence, rejecting the idea of absolute self-creation and highlighting the necessary ontological preconditions for any subjective activity.
Bytí je vykonáváno (ne „tvořeno“)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 8. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Bytí je vykonáváno (ne „tvořeno“)
Patočka se na jednom místě z r. 1969 (3586, s. 129) jakoby okrajově zmiňuje o „ontogenetické funkci“ ve smyslu „tvorby bytí“. Bez ohledu na konkrétní kontext (jde o výtku či distanci vůči Kosíkovi) vidím v této formulaci nejen jakousi nepřesnost, nýbrž přímo základní problém, který souvisí s celou myšlenkou, původně snad, ale určitě především, vyslovenou Hegelem. Mohli bychom právě ve vzpomínce na raného Hegela celý problém ukázat na jeho pojetí absolutního Ducha: ten nevytváří, netvoří sám sebe svou aktivitou („praxí“), i když své „bytí“ touto praxí (v přírodě a pak v dějinách) vskutku vykonává. Praxe je výkon, bytí je třeba vykonávat, ale tento výkon nemůžeme považovat za dostatečný k tomu, aby onen absolutní Duch vskutku „byl“, tj. aby své „bytí“ sám plně vytvářel. Je tomu tak prostě proto, že ani absolutní Duch nemůže sám sebe stvořit, tj. od základu, tedy z „ničeho“ své bytí ustavit, stvořit. Avšak i když opustíme Hegela a jeho pojetí „absolutního Ducha“, nepřestává zmíněný argument platit. Právě když uvažujeme (a zkoumáme, studujeme) člověka jakožto „fenomén“, musíme si plně uvědomovat, že člověk (každý člověk!) musí „být“, aby mohl začít vykonávat své „bytí“; a ovšem musí to jít dál: každý subjekt musí být, aby se mohl stávat sám sebou, aby mohl výkonem svého bytí přetvářet sebe – nikoli, aby sám sebe tvořil, vytvářel.
(Písek, 140802-2.)