This reflection explores the philosophical distinction between wholeness and totality. Building on Aristotle's principle that the whole is more than the sum of its parts, the author expands this concept to include the relationship between a whole and the surrounding universe. A true whole cannot be understood in isolation; its existence is constituted not only by its internal components but also by its connection to the rest of the world. The text warns against treating a whole as a "totum" or totality, a misconception that arises from an exaggerated emphasis on unity at the expense of other entities. Such an approach is deemed dangerous because it ignores the presence of "other wholes" and the broader context of the world. Ultimately, the author asserts that no whole represents everything and should never strive to become a totality. The text highlights the inherent openness of a whole toward the universe as a fundamental aspect of its identity, offering a critique of totalitarian tendencies in thought.
Celkovost není „totalita“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 9. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Celkovost není „totalita“
Celek je víc než souhrn jeho částí; proto poznat části zdaleka ještě neznamená poznávat celek. Ale to neplatí jen pro vztah celku „dovnitř“, ke svým vlastním částem a složkám; platí to také pro jeho vztah ke světu kolem, ke všemu ostatnímu, k veškerenstvu. Celek by totiž nebyl celkem, přestal by být skutečným celkem, kdybychom jej poznávali, jako by byl od ostatního světa izolován. Tak jako se jeho části podílejí na tom, aby se celek stal celkem, tak se na tom podílí také všechno ostatní v tomto světě. Nejen jeho části se na ustavování a obnovování celku podílejí, ale podílí se na tom celý svět, veškerenstvo. Proto nemůžeme žádný celek chápat jako „totum“ (jak bylo do latiny přeloženo řecké holon). Proto každé přemrštěné, předimenzované zdůrazňování jednoty a sjednocenosti je vadné (a nebezpečné), protože zanedbává, zapomíná na svět kolem, na sousedy, na blízké i vzdálené „také jednoty“, „také celky“. Aristotelés měl nepochybně pravdu, že celek je víc než součet nebo souhrn jeho částí. Ale právě tak je pravdou, že žádný celek není vším, není totum, není totalitou. A že se nikdy nesmí ani chtít totalitou stávat, blížit se jí, usilovat o ni.
(Písek, 140903-4.)