This text explores the development of a child's perception of the world, focusing on the distinction between living entities and inanimate objects. It argues that a newborn does not perceive the world through a scientific lens but through movement and interaction. Initially, children are drawn to things that move and tend to view all moving objects as alive and capable of action—a phenomenon that extends to attributing consciousness to toys like dolls or teddy bears. The understanding of "mere objects" or dead matter is a relatively late cognitive development, heavily influenced by adult guidance and cultural constructs. The author highlights that the concept of an entirely inert, isolated object was a philosophical invention, tracing back to early Greek philosophy and atomism. Ultimately, the document suggests that the human experience of reality is fundamentally shaped by our initial subjective encounters with life and movement, rather than by an inherent understanding of physical matter as defined by modern science.
Svět – život – duch
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Svět – život – duch
První, s čím se narozené dítě setkává a o čem si začíná vytvářet jakous takous zkušenost, je svět, do něhož se narodilo. Není to svět, jak mu rozumí dospělý člověk, a už vůbec ne svět, jak jej vidí věda resp. jednotlivé dnešní vědy. Ale není to také jenom okolí, neboť to, co lidé (rodiče, lékaři a zdravotníci, další příbuzní a přátelé atd.) vidí jako nejbližší okolí či prostředí, do něhož se dítě narodilo, je už strukturováno a utvářeno jejich zkušenostmi, o kterých čerstvý nebo nedávný zrozenec nemá zprvu ani potuchy. Je proto jen přirozené, že novorozenec od první chvíle, kdy začíná kolem sebe něco rozeznávat, je spíše poután a přitahování tím, co se nějak pohybuje, než tím, co je relativně nehybné, zejména od té chvíle, kdy si začíná uvědomovat, že sám se může pohybovat a že některým svým pohybem může rozpohybovat a tedy nějak zasáhnout i něco jiného než sebe (např. chrastítka a jiné hračky v dosahu pohybující se ručky apod.). Když se dítě později naučí rozlišovat své vlastní pohyby (a akce) od pohybů věcí kolem sebe, má tendenci vše, co se pohybuje považovat za živé a schopné vlastních (aktivních) pohybů. Ještě později, když se naučí rozpoznávat tzv. pouhé předměty, které zůstávají tam, kam jsme je dali nebo hodili, má dítě tendenci vše, co se pohybuje, považovat za živé (a dokonce schopné vlastních akcí: dítě se uhodí a pak zahrozí stoličce: tys mne uhodila!). A když dostane dítě medvídka nebo panenku, připisuje jim vědomí – zkrátka podle sebe. Rozpoznávat tzv. pouhé předměty, pouhé věci jako něco jen marginálního, náležícího „okolnostem“ se dítě naučí relativně pozdě a pod silným vlivem dospělých. A ještě k tomu dochází teprve poměrně velmi pozdě a nejčastěji polovičatě. Představa či myšlenka něčeho zcela od ostatního světa odděleného, v sobě nehybného a přímo mrtvého byla kdysi v prvních dobách řecké filosofie jakýmsi výmyslem či vynálezem. (Krajním případem to byl atomos atomistů, ale i tahle myšlenka má své „historické“ kořeny.)
(Písek, 141026-1.)