This text explores the ontological distinction between true and untrue beings. The author defines a true being by the presence of a single central subject to which its entire existence is related. In contrast, untrue beings, such as a forest or a pond, exhibit a certain stability and internal balance that distinguishes them from mere aggregates, yet they lack their own integrating center. Their unity is actively maintained and integrated not by an internal subject, but by a variety of external factors or the activities of their constituent parts, which themselves may be true beings. This principle extends to human communities and historical events. The author argues that it is a mistake to view untrue beings as passive or dead material. No truly dead beings exist, as even in simple aggregates, the mutual reactivity of components is never entirely absent. The text thus provides a profound insight into the nature of integration, subjectivity, and the dynamic character of all levels of reality.
Jsoucna (pravá a nepravá)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 1. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Jsoucna (pravá a nepravá)
Abychom mohli nějaké „jsoucno“ uznat za „pravé jsoucno“, musíme všechny jeho jsoucnosti (a ovšem také celé jeho bytí) vidět jako vztažené k jednomu jedinému (hlavnímu) „centru“, totiž k jeho vlastnímu subjektu. Hromada (pouhý agregát) takové centrum nemá, ale nemá je ani to, co můžeme označit jako „nepravé jsoucno“. Tak např. „les“ nebo ještě menší „tůň“ nejsou pouhým nahromaděním, pouhou agregací svých složek (součástí), ale mají jakýsi svůj „ráz“ či „charakter“, který má jakousi ‚stabilitu‘ nebo spíš vnitřní vyváženost (takže ta alespoň nějaký čas přetrvává oproti ustavičným „změnám“, k nimž ovšem stále všude dochází). Nepravá jsoucna jsou ve svém trvání aktivně udržována a dokonce sjednocována (integrována), ale nikoli svým vlastním centrem (subjektem), ale celou řadou jiných subjektů, a to ať už zvenčí (vodními srážkami, přítokem vody odněkud, svitem slunce nebo zastíněním atd.) nebo jakoby „zevnitř“, tj. aktivitou svých „složek“, které takovými pravými jsoucny jsou. Podobně tomu je třeba ve společenstvích nejen rostlin a živočichů, ale i lidí. A také v případě tzv. historických událostí a dějů (díky podobným reakcím těch nebo oněch složek lidských společností). Bylo by proto těžkou chybou ona „nepravá“ jsoucna považovat za pasivní nebo dokonce za „mrtvý materiál“. Žádná „mrtvá“ jsoucna neexistují, zejména nikoli pravá jsoucna, ale ani pouhé hromady. Agregace se sice „prosazuje“ jako mocnější než jakákoli integrativní síla příslušných nižších složek, ale vzájemná reaktibilita oněch nižších složek není nikdy zcela vyřazena.
(Písek, 130105-1.)