This text explores the conceptualization of the subject as an internally unified event characterized by a temporal structure consisting of a beginning, a duration, and an end. The author posits that every true event possesses a balanced yet fragile structure with an inherent tendency toward deviation, necessitating active mechanisms of correction to maintain integrity. Higher-level subjects are particularly vulnerable to deformation, resulting from both external pressures and internal failures. A significant distinction is made between individual subjects and collectives or societies of events. While a true subject is integrated from within, a society lacks its own subjective center, relying instead on the internal integration of its constituent parts. Within these collective structures, new forms of correction emerge that operate within improper events and across extended timeframes, far exceeding the lifespan of individual subjects. Ultimately, the document provides an ontological perspective on the dynamic nature of being, where the identity of a subject is defined by a continuous process of overcoming deviations and striving for temporal unity.
Subjekt je „událost“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 2. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Subjekt je „událost“
Každý subjekt je vnitřně sjednoceným událostným děním, které má svůj počátek, průběh a konec (které pochopitelně nesplývají do jediného časového okamžiku). Struktura událostného dění, tj. dění pravé (vnitřně sjednocené) události, má jakoby vyvážený, ale přece jen dost labilní resp. narušitelný charakter; zejména má také vlastní tendenci k deviaci, která musí být aktivně zvládána a překonávána různými druhy nápravy. Zejména subjekty vyšších úrovní jsou více „zranitelné“ resp. deformovatelné (a to nejen v důsledku cizích tlaků a zásahů, nýbrž i z vlastního selhání). Všude tam, kde jde o kolektivy či ,society‘ událostí téhož typu, najdeme také nové druhy událostného dění, které není integrováno zevnitř society (neboť ta sama není subjektem), nýbrž pouze zevnitř jednotlivých subjektů, které societu tvoří. A tam všude se objevuje také nový druh „nápravy“, která se vlastně neodehrává v rámci žádné pravé události, nýbrž pouze v rámci nepravé události, do níž jsou zapojeny jednotlivé pravé události. K nápravě pak dochází v delších časových úsecích, daleko přesahujících časové údobí událostí jednotlivých (pravých, ale eventuelně i kolektivů či societ událostí pravých).
(Písek, 130221-2.)