This text explores the concept of causality as a form of external relationship between entities. The author highlights that the Greek-originated concept of causation has significant anthropomorphic roots, stemming from the human experience of affecting change through personal action. While the dual relationship of action and reaction has persisted in European thought, the capacity to react or respond was traditionally attributed only to humans or living beings, rather than to all levels of reality. The text critiques the dominance of causality, noting that while it served to reject mythical explanations, it faces inherent contradictions when explaining how one entity influences another beyond mere accidental mechanical contact or collision. Furthermore, the idea of universal reactibility—the innate ability of all entities to respond—has been largely marginalized or suppressed in scientific discourse, often reserved only for higher levels of existence. Ultimately, the document calls for a reevaluation of how we understand interactions between entities and the limitations of the traditional causal framework.
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost) / Vnější vztahy jsoucen
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 2. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Příčinnost (kauzalita) / Kauzalita (příčinnost) / Vnější vztahy jsoucen
Vztahy mezi jsoucny jsou dvojího druhu: buď zakládají vnitřní jednotu vyšší úrovně nebo nezakládají. Pokud nezakládají, neznamená to ještě, že jsou nutně pouze vnější. Přesto ty vnější vztahy jsou zřejmější resp. nápadnější. Řekové vynalezli koncept kauzality a ovlivnili tím dlouhá staletí, ba už třetí tisíciletí. Pojetí příčinnosti má však nepřehlédnutelné antropomorfní kořeny: člověk má v některých případech přímý pocit, ba zážitek, že svým činem může něco ovlivnit. Člověk má však neméně autentický zážitek, že při svém činu musí počítat také s nějakou odpovědí, a to podobně, jako když musí odpovědět na čin (aktivitu) někoho druhého. Proto se v dalším průběhu evropského myšlení po celou dobu takřka u všech myslitelů udržela koncepce oboustranného (obousměrného) vztahu akce-reakce; schopnost reagovat však byla připisována pouze člověku, v lepším případě živým bytostem, nikdy veškerým skutečnostem. Zatímco hlavním aspektem, který dovoloval koncepci kauzality přežít a dokonce naprosto převládnout, bylo odmítání údajně mytických představ o předlidských nebo nadlidských bytostech, ačkoli samo chápání toho, jak může jedna skutečnost ovlivnit nějakou jinou jinak než nahodilým kontaktem (srážkou, naražením do druhé, zejména pak rozbitím nebo poškozením druhé), je plné vnitřních těžkostí a přímo rozporů, myšlenka univerzální reaktibility nebyla ve vědě koncedována buď vůbec anebo co nejvíc vytěsňována (přinejmenším pak vyhrazena jen některým vyšším rovinám, tj. zbavována univerzality).
(Písek, 130228-1.)