This text explores the relationship between the phenomenon and reality, focusing on the nature of phenomenality and how reality manifests itself. The author argues that while reality appears within a phenomenon, it never reveals itself in its entirety; an inherent gap remains between the appearance and the underlying reality, potentially leading to partial or distorted understanding. The text reflects on Kant's concept of the unknowable "thing in itself" but shifts the discourse toward an ontology of events and processes. Reality is perceived as a type of happening that manifests exclusively through its actuality and presence. The essence of a true event lies not in immutability or a fixed form, but in its capacity for change and internal movement through time. The distinction between the being of reality and its partial manifestation is rooted in this temporality, where the present moment relates to the past and future, yet is defined primarily by ongoing change. Thus, the phenomenon is understood as a dynamic manifestation of an actual process rather than a static representation of reality.
Subjekt jako fenomén a jako skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 4. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Subjekt jako fenomén a jako skutečnost
Rozhodující je naše chápání fenomenality: skutečnost se může v jevu jevit, „vyjevovat“, ale může se také za jevem skrývat, tj. ve své „skutečnosti“ může zůstávat až za jevem. Zdá se, že musíme připustit, že v jevu se skutečnost sice nějak jeví, ale že se nejeví celá, že se nejeví jakožto taková, ale jen omezeně, možná dokonce zkresleně nebo docela chybně. Mezi fenoménem a skutečností, která se v něm vyjevuje, je vždycky rozdíl. Kant tento rozdíl dokonce absolutizoval svým důrazem na nepoznatelnost „věci o sobě“. Když ovšem nahlédneme, že je rozdíl mezi bytím nějaké skutečnosti a jejím postupným a vždy částečným vyjevováním v čase (a ovšem i v prostoru), musíme si uvědomit, že skutečnost, která je vždycky nějakým typem dění, se může vyjevit jen a výhradně ve své aktualitě (tj. aktuální přítomnosti), kdy se sice jiným takovým svým „vyjevením“ ať v minulosti (v případě pravé události v její bylosti), ať v budoucnosti (v případě pravé události v její budosti) v lecčem podobá, takže může v mnohém jiné aktuální přítomnosti připomínat, musíme si uvědomit, že událost je (pravou nebo nepravou) událostí především díky tomu, že nezůstává ani u stejné podoby, a už vůbec u neměnného tvaru, nýbrž díky tomu, že jí dochází ke změnám, že se v onom „dění“ opravdu něco děje, nikoli díky tomu, že se něco (a třeba v převaze proti proměně) ne-děje, ne-hýbe, zůstává beze změny.
(Písek, 130423–1.)