This text explores the ontological definition of the subject within the context of actuality and the unfolding of the being-event. The author rejects the notion of the subject as a mere component or a separate entity. Although the subject is formed by the being-event, it achieves emancipation and gains a degree of control over the event's progression. This autonomy allows the subject to transcend its tethering to the current phase of happening. A central feature of the subject is its capacity to constantly renew its connection to emerging existence, thereby maintaining presence amidst the flow of time. The subject cannot be reduced to a product of the past; rather, it is characterized by actively stepping out toward the future. Occupying this unique position, the subject can respond to non-objectified challenges and actively influence the direction of the event-process. Ultimately, the subject represents a dynamic element that, through its activity and ability to stand out into the future, fundamentally transforms the character of its associated being, enabling new trajectories that exceed mere procedural inertia.
Aktuálnost a subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 7. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Aktuálnost a subjekt
Subjekt nelze chápat jako složku či součást (pravého) jsoucna, ale ani jako nějaké jiné, samostatné jsoucno. Možná, že v něčem by mohl být považován za jistý „aspekt“ onoho jsoucna, jehož je subjektem, ale aspekt v tradičním pojetí nemá a nemůže mít povahu tak svébytnou, jakou musíme předpokládat u subjektu: aspekt nikdy nemůže „ovládat“ to, čeho je aspektem, zatímco subjekt se stává alespoň v jistém rozsahu pánem toho, jak se bude jsoucno-událost dále rozvíjet, jak bude probíhat (navzdory tomu, že to je samo jsoucno-událost, které si svůj subjekt vytváří či dotváří). Subjekt je vytvářen a dotvářen tak, že je s to se emancipovat, osvobodit od sepětí s aktuální fází událostného dění, ale přesto jej nelze redukovat na produkt tohoto dění (tj. odvodit z jeho „bylosti“); skutečným výsledkem tohoto utváření a dotváření není subjekt sám, nýbrž jeho spojení (vazby) s příslušným jsoucnem-událostí, které je „akčnější“ naopak ze strany subjektu. A právě toto spojení se musí stále znovu měnit, tj. rozvazovat a znovu navazovat, aby se tak příslušnému subjektu aktivně umožnilo (otevřela možnost?) jakoby „zůstávat“ stále (resp. vždy znovu) „při-tom“, jak přichází nová jsoucnost, zatímco ta právě aktuální již odchází. A nejen to; subjekt je – na rozdíl od svého jsoucna-události – schopen vycházet přicházející budosti vstříc nově, je jakoby vykročen, vysunut, vyčnívat, stát ven do budosti, a dokonce v jistém rozsahu a smyslu i do budoucnosti, která „přesahuje“ pouhou budost. Subjekt je s to „reagovat“ na určité (nepředmětné, ale adresné) výzvy, které nejen počítají se zapojením čehosi nového, co nebylo a není v „plánu“ událostného dění; a protože má v tomto dění jistou dominantní pozici a funkci, může aktuálně (a aktivně) v určitém rozsahu toto dění ovlivnit, jakoby přehodit výhybky.
(Písek, 130704-1.)