This text explores the concept of non-objectivity, asserting that it is not a discovery of a new reality but rather an acknowledgment of aspects of existence that have been historically overlooked or misidentified as objects. The author argues that since the Greek invention of conceptual thinking, human thought has biased its focus toward the objective facets of reality, even though concrete realities are never purely objective. Only mental constructs, such as intentional objects, can be considered pure objects. The persistence of this tradition necessitates the highlighting of non-objective dimensions in order to prevent further attempts at their objectification and subsequent mystification. Emphasizing the non-objective serves as a crucial intellectual safeguard until we move away from the habit of universally objectifying everything we encounter in our thinking. Ultimately, the term acts as a temporary yet necessary corrective to our conceptual approach, reminding us of the inherent limits of objectifying thought when applied to the richness of reality.
Nepředmětno není objev
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 8. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Nepředmětno není objev
Když budeme mluvit o nepředmětné skutečnosti resp. nepředmětnu, musíme si být vědomi toho, že nejde o žádný objev nové skutečnosti, ba ani nové dimenze skutečnosti, že to jen až dosud bylo přehlíženo nebo mylně převáděno na předmětno a podobně. Jako se skutečností s tím lidé vždycky nějak počítali, ale ve svém myšlenkovém přístupu a chápání se dopouštěli zjednodušování a chyb. A k těm chybám docházelo zvýšenou měrou po řeckém vynálezu pojmů a pojmovosti, které soustřeďovaly lidské myšlení takřka všeobecně na předmětné stránky skutečností, i když takové skutečnosti ryzími předměty nikdy nebyly a ani být nemohou (ryzími předměty mohou být jen naše konstrukce, např. intencionální předměty). Nicméně v důsledku této pomýlené tradice má dnes smysl nepředmětné stránky konkrescentních skutečností připomínat a dokonce poukazovat na tzv. ryzí nepředmětnosti, a to přinejmenším proto, aby se neopakovaly nadále pokusy o jejich zpředmětněnmé myšlenkové uchopení (/a tím mystifikování). A připomínat to i tím divnýám pojmenováním bude mít smysl tak dlouho, doku si neodvykneme paušálně všechno, nač myslíme a k čemu své myšlenky (a výklady) zaměřujeme, paušálně zpředmětňovat.
(Písek, 130817-3.)